Harry rychle procházel chodbami kolem dalších dveří a schodů, scházel stále hlouběji a plášť za ním povlával. Musel spěchat. Hodina lektvarů měla za chvilku začít a on nesměl přijít pozdě.
Vracel se ze setkání s Lenkou. Bylo hezké ji znovu vidět, i když jen na chvíli. Vytrhlo ho to z jeho temných myšlenek.
Ale měl o ni strach. Byla velmi bledá a tak zvláštně se třásla, jako by měla škytavku. Chtěl ji vzít k madam Pomfreyové, ale ujistila ho, že se jí v krku usídlil dusič břitkopeřnatý a pryč ho dostane jedině hliníkový medailon ze sbírky jejího otce. Tohle prohlášení Harryho nechalo bez možnosti jí pomoci. Ujistila ho, že otci odpoledne napíše, a řekla mu, ať si nedělá starosti.
Ale Harry si je dělal. Měl tušení, že medailon z mudlovské látky zvané hliník jí vůbec nepomůže. Rodina Láskorádových měla zvláštní vkus, když se jednalo o to, co je pro ně kouzelné. Překvapovalo ho, že Lenka ještě nezačala uctívat věci jako vypálené žárovky nebo další takové zvláštní mudlovské předměty. Ale nepouštěl se o tom s ní do diskuse, protože už tak šel pozdě na lektvary.
Celé ráno se nadcházející hodiny bál, a dokonce ani setkání s Lenkou jeho obavy nedokázalo zmenšit. I když by se dalo říct, že jeho myšlenky byly na okamžik odvedeny jiným směrem. Ale teď, bez Lenky a dalších myšlenek, nebo pevných překážek, které by mu stály v cestě, byl plný nervózního rozrušení.
Cestou do třídy ve sklepení jeho srdce hrálo známé serenády strachu, doplněné o melodii stahujícího se žaludku a žhnoucích vln nervozity v jeho žilách.
Tohle bude první hodina lektvarů od… od… Sakra! Ani na to nemohl pomyslet bez zaváhání a rozčilujícího rudnutí tváří. Setká se se Snapem poprvé na hodině od…
Harry měl na chvilku pocit, jako by měl tváře v jednom ohni, jak mu krvavě zrudly.
Pročistil si krk a zatřásl hlavou. Dokáže to říct sám pro sebe.
Dokáže.
Od… od té doby, co viděl Snapeovu erekci a měl ji v puse.
Harry si neuměl představit, že by byl schopný tu hodinu přežít s neutrálním výrazem. Prostě neuměl. Ne po té noci. Co když mu Snape něco řekne? Co se stane, jestli se na něj Snape podívá? Jediné, na co si Harry vzpomene, bude chvíle, kdy ho Snapeův pohled přišpendlil ke zdi a připravil ho o dech.
Harry se bál toho, co by mohl udělat, když se s tímto Snapeovým pohledem opět střetne, ale rozhodl se, že tentokrát se ovládne. Musí. Tato ztráta kontroly už trvá příliš dlouho. V duchu doufal, že ho Snape nebude moc provokovat, ale zjistil, že jeho tiché naděje byly velmi často špatně slyšitelné…
Když Harry zvedl oči, uviděl před sebou dveře učebny lektvarů. S každým krokem se přibližovaly a jeho srdce tlouklo rychleji.
Sakra! Asi jdu pozdě! pomyslel si a zbytek cesty doběhl. Přede dveřmi zpomalil, uklidnil se, a pak je energeticky otevřel.
Vydechl si úlevou.
Všechny oči byly doopravdy otočené k němu, ale studenti se ještě neusadili ke svým stolům. Harry se rozhlédl po třídě a tiše zavřel dveře. Když uviděl mistra lektvarů, srdce mu začalo bít rychleji.
Stál tam, černá, chladná socha, zabalený do svého černého hábitu. Vždy pohrdavý, vždy hrdý.
A občas s tepající erekcí, pomyslel si Harry se zlomyslným uspokojením.
Avšak - oproti jeho očekáváním - Snape se, místo toho, aby ho potrestal ztrátou bodů a nějakým nepěkným komentářem, na něj jenom krátce podíval, a pak se vrátil k vypisování přísad na tabuli.
Něco je špatně.
Harry došel ke svým přátelům, a zatímco si vyndával nástroje a učebnice potřebné na hodinu, rychle a tiše jim vysvětlil, kde byl. Celou dobu při tom analyzoval situaci.
Snape ho nepotrestal. Nic neřekl. Ve skutečnosti se na něj sotva podíval.
Nervózní očekávání, které Harry pociťoval před otevřením dveří, bylo nahrazeno zuřivou frustrací. Ale dokonce i tento pocit uvolnil místo šoku, který Harry prožil, když si uvědomil, že…
„Malfoy chybí," zašeptal Ronovi a Hermioně a s hrůzou se díval na prázdné místo vedle Zabiniho, kde vždycky sedával Zmijozel s platinovými vlasy.
„Všimli jsme si," odpověděla mu Hermiona tiše. Hlas se jí trochu třásl.
„Myslíš si, že Snape…?" zeptal se Ron a přejel si prstem po krku.
„Nebuď hlupák, Rone!" odsekla Hermiona. „Snape může být zlý, ale svého studenta by nezabil."
„Nebyl bych si tím tak jistý, když se podíváš, co dělal v hodinách," oponoval zrzek.
Harry nevěděl, co odpovědět, jeho mysl byla ve stavu emočního kolotoče.
Snape ho před několika hodinami před Malfoyem zachránil, a pak Zmijozela někam vzal a ten zmizel. A v jeho snu Malfoy kvůli něčemu zuřil. Ne kvůli něčemu, ale kvůli někomu - u Voldemorta. Mělo to něco společného?
Harry svým přátelům o tom snu ještě neřekl. Rozhodl se, že si to prozatím nechá pro sebe. Ještě pořád doufal, že to, co viděl, byl jenom normální sen vyvolaný stresem z toho, co se stalo, a nic jiného. Ale kdyby ten sen pokračoval, mohlo by to pravděpodobně znamenat, že by se kvůli němu měl začít obávat a měl by o něm říct přátelům. Teď to nestálo za vyvolaný rozruch. Zvlášť, když je znal natolik, aby věděl, co od nich čekat.
„Tak co myslíš, že s ním Snape udělal?" Ron se k Harrymu naklonil s výrazem zvláštních obav a s trochou strachu v očích, ale Harry mu neměl čas odpovědět.
„Ticho!" vyštěkl najednou Snape. Přešel ke katedře a střelil po třídě nebezpečným pohledem. Harry si všiml, že z něj mistrovy oči prchají, jako by byl nějaký druh nechutného červa ležícího na cestě.
Když se třída usadila, Snape začal vykládat o původu a použití elixíru síly, ale Harry byl v duchu v přístěnku a na chodbě ve sklepení, kde ho Snape zachránil. Nechápal, proč ho po tom všem, co se mezi nimi stalo, Snape tak okázale ignoruje. A přesto, přede dvěma dny měl Harry jeho penis v puse. Muselo to něco znamenat!
Harry se cítil trochu rozporuplně. Na jednu stranu byl na Snapea naštvaný a přemýšlel, proč mu profesor nevěnuje pozornost. Na druhou stranu nemohl z mysli dostat obraz Draca Malfoye mizícího společně s mistrem lektvarů ve tmě. Ve skutečnosti si právě teď uvědomil, že Malfoye neviděl u snídaně, ale to nebylo neobvyklé. Malfoy se občas na jídlech neobjevoval. Každopádně Harry byl tak zaneprázdněný obavami z lektvarů, že se o Malfoyovu nepřítomnost nezajímal. Ale teď o ní přemýšlel a mozek mu posílal mnoho různých mrazivých představ.
Ne, Snape nemohl… Navíc, Brumbál by se o tom dozvěděl. No, o tom, že ho Snape přivedl k orgasmu nic netušil, ale vražda jednoho ze studentů… Jo, o tom by věděl.
Harryho pohled sledoval mistra lektvarů přecházejícího při výkladu po třídě. Černé oči byly zaměřené na všechno, jen ne na něj. Ale ani to Harrymu nezabránilo v tom, aby se rozechvěl pokaždé, když se na něj Snape podíval a on si vybavil mužův hrdý postoj a štíhlé tělo tisknoucí se k jeho. Vzpomínky se mu nahromadily v hlavě a přehrávaly mu před očima představení plné vášně a slasti, ve kterém nedávno hrál hlavní roli.
Během hodiny byl Harry ztracen ve svých úvahách o Malfoyově zmizení a Snapeově lhostejnosti a ve svých vzpomínkách na omamné chvíle v přístěnku. Dokonce, i když Snape kontroloval jejich výsledné lektvary, podíval se na Harryho lektvar jen jednou a obešel se bez jakéhokoli komentáře. I když Harry věděl, že ho úplně zpackal.
A na konci hodiny byl Harry jenom chodící, nebo spíš sedící, uzlíček nervů.
Ale takhle to být nemůže! Nemůže to tak skončit! Snape nemohl zapomenout na to, co se mezi nimi stalo! Harry mu to nemůže dovolit!
„Jdeš, Harry?" zeptal se Ron čekající na kamaráda, který si stále balil své pomůcky, u dveří.
Harry kývl a rychle si tašku dobalil, ale záměrně ji opomenul zaklapnout. Když se pohnul od stolu, celý její obsah se vysypal na podlahu.
„Sakra, musím to posbírat. Jdi, dohoním tě."
Viděl, jak Ron vrhl po Snapeovi nervózní pohled, ale zavrtěl hlavou a zmizel za dveřmi.
Funguje to!
Pomalu začal sbírat svoje věci.
Co udělá teď? Je sám se Snapem, ale nemá plán. Bude muset improvizovat.
Mistr lektvarů seděl u katedry a něco psal. Nedíval se na něj, ale Harry cítil, že Snape o jeho přítomnosti ví.
Polkl. Co řekne?
„J-já…" vykoktal a pak bylo jeho tělo probodnuto pohledem ledově chladných očí.
„Je po hodině, Pottere. Neslyšel jste zvon?"
Harry zavřel pusu. Cítil, jak mu hoří tváře. Kývl, kousl se do rtu a otočil se, aby sesbíral zbytek svých věcí.
Beze slova odešel ze třídy, aniž by se ohlédl.
*****
Zbytek týdne probíhal stejně. Snape se očividně rozhodl předstírat, že Harry neexistuje. Během jídel a na chodbách se mistr lektvarů choval, jako by si ho ani nevšiml. Nebyl to příjemný pocit.
Harry se pokoušel upoutat jeho pozornost, ale všechny jeho snahy přišly vniveč. Harry byl sklíčený a stával se málomluvným. Celá odpoledne trávil ve své ložnici, kterou opouštěl, jen když šel na večeři. Ron a Hermiona se pokoušeli zjistit, proč se tak chová, ale Harry jim neřekl nic jiného, než že se mu hrozně motá hlava, že je unavený, nebo malátný, a tak jeho přátelé mohli jenom úzkostlivě sledovat, jak se stává stále více odtažitým, zamyšleným a jakoby snícím s otevřenýma očima.
„Harry, Angelina mě poprosila, abych ti řekl, že tě chce zpátky do týmu," řekl jednoho dne Ron a Harryho oči se rozzářily vzrušením. „Brzy se hraje první zápas sezóny s Havraspárem a všichni vědí, že Nebelvír bez tebe nemá šanci."
Hermiona zamumlala cosi o „Ronově falešné loajalitě".
„To je skvělý," snažil se Harry znít nadšeně.
„Takže chceš, abych jí řekl, že přijímáš?"
„Jasně." Harryho obličej se na chvíli rozveselil slabým úsměvem, který však rychle zmizel.
Famfrpál mu na chvíli umožní dostat se z deprese.
„Nazdar Harry, Ahoj Rone, Hermiono!" vysoký žoviální hlas z druhé strany chodby Harryho tak překvapil, že málem nadskočil.
„Ach, ahoj Tonksová," usmála se Hermiona.
Žena s růžovými vlasy se k nim připojila.
„Jsem tak nervózní. Za chvíli budu učit svoji první hodinu," řekla jim Tonksová staženým hlasem plným nervozity a vzrušení.
„Neboj se, povedeš si dobře!" zazubil se na ni Ron.
Harry se na ni slabě usmál.
Tohle bylo největší překvapení týdne. Ráno během snídaně Brumbál oznámil, že novým vyučujícím obrany proti černé magii je Nymfadora Tonksová. Ředitel strávil mnoho času hledáním učitele na tuto nešťastnou pozici. Až doposud byly hodiny obrany učeny učiteli, kteří měli zrovna volnou hodinu a byli schopni hodinu odučit. Nebelvírští šesťáci měli takovou smůlu, že je střídavě učili profesoři Binns a Kratiknot, což znamenalo, že ty hodiny nikdo nebral příliš vážně. Přijetí Nymfadory na tuto pozici vneslo do Bradavic čerstvý vzduch. Nebelvírští se nemohli dočkat hodin se svou novou učitelkou, z nichž první měli dnes, ve středu odpoledne. Jedna věc byla jistá - hodiny s Tonksovou určitě nebudou nudné.
Co se týče Malfoye - ten se objevil v úterý a Harry, Ron a Hermiona to přijali se smíšenými pocity. Na jednu stranu se jim ulevilo, že jeden z jejich učitelů není vrahem, ale na druhou stranu, návrat jejich největšího školního nepřítele byl těžkou ranou. Všichni tři se shodli na tom, že bez Draca Malfoye by tu bylo lépe. A zcela jistě bezpečněji. Přinejmenším pro Harryho.
„Určitě nebude natolik šílený, aby na tebe znovu zaútočil," řekl Ron. „Nevím, kde včera celý den byl, ale vypadá jako chodící mrtvola. Jen se na něj podívejte. Zajímalo by mě, kam ho Snape nacpal."
Malfoy doopravdy nevypadal dobře. Tváře měl propadlé a pod očima se mu objevily temné kruhy.
„Snape je nebezpečný a nevypočitatelný bastard," řekl Ron filosoficky. „Harry, teď když o tom přemýšlím, měl jsi štěstí, že ti dal jen tamten elixír. Malfoy vypadá, jako by podstoupil nějaké komplikované mučení."
„Přestaň, Rone. Snape, ať o něm říkáme cokoli, je členem Fénixova řádu a určitě by nemučil studenta přímo Brumbálovi před nosem…"
Nevím, pomyslel si Harry. Když mohl Brumbálovi před nosem téměř ošukat jiného studenta, nikdy nemůžeš vědět, co by mohl udělat.
„… dokonce, i když je ten student Malfoy," dokončila Hermiona.
„Mě to spíš připadá, že je špeh Vy-víte-koho a poskytuje mu informace o Fénixově řádu."
„Na to nemáš žádný důkaz, Rone," řekla mu Hermiona.
„Snape je žijící, chodící důkaz. Mě neošálí."
„Brumbál mu věří," řekl Harry náhle. „Takže bychom měli i my."
Přátelé se na něj překvapeně podívali. Harry si uvědomil, jakou chybu udělal, a zrudl.
Ron na něj šokovaně valil oči. „Harry, od kdy ho bráníš?"
„Já ho nebráním," zamumlal Harry. „Já bráním… Brumbálovo rozhodnutí. Ředitel jistě ví, co dělá."
„Aha… dobře," odpověděl zrzek, ale pořád to neznělo zcela přesvědčeně. Ale co se Harrymu nelíbilo, byl Hermionin přemýšlivý pohled, kterým ho častovala.
Musím si fakt dávat bacha, co říkám, pomyslel si Harry, než je dav studentů vnesl do třídy.
Hodina s Tonksovou byla… hmm… ‚zajímavá' není úplně vhodné slovo. Spíše životu nebezpečná. Studenti skončili schovaní pod lavicemi ve zdevastované a zakouřené třídě. Vykouzlení ohně Banshee se ukázalo ‚trochu' nebezpečnějším, než si nová učitelka myslela. Dokonce ani Hermiona si s ním nedokázala poradit. Tonksová dělala, co mohla, aby ho ovládla, ale její snahy byly zbytečné, protože zřejmě neočekávala, že studenti začnou ječet a utíkat pryč, místo toho, aby spojili své síly a čelili mu společně, což je nejlepší způsob, jak se vypořádat s velkou skupinou ohňů Banshee.
Draco Malfoy prohlásil, že jeho otec se o této chabě odučené hodině dozví a následky budou kruté. Tonksová se propadla do takového zoufalství, že ani Ron s Hermionou ji nedokázali utišit.
Toho dne Harry potkal na chodbě Snapea. To setkání ho dostalo do větší deprese než kdy předtím. Mistr lektvarů prošel přímo kolem něj, aniž by o něj zavadil pohledem, jako by snad měl Harry na sobě neviditelný plášť.
Harry už nevěděl, co dělat. Měl podezření, že Snape se rozhodl zapomenout na všechno, co se sobotní noci v přístěnku stalo. Ale proč? Mohlo to být kvůli tomu, že se bál, aby o tom Harry někomu neřekl? Nebo s ním možná nechce mít nic společného. Proč?
Chtěl s ním mluvit, ale pokaždé, když se o to pokusil, tak ho Snape odbyl nebo předstíral, že ho nevidí nebo neslyší. To vedlo k tomu, že na něj Harry neustále myslel. Severus Snape se stal jeho posedlostí a jeho nezájem to jenom přiživoval. Protože i dosud profesor přitahoval značnou část jeho pozornosti, nyní to nabylo téměř rozměrů závislosti.
Harry na něj myslel, když se vzbudil, když snídal, během vyučování, když se bavil se svými přáteli, když obědval a večeřel, a když uprostřed noci masturboval. Dostala se k němu jenom půlka toho, co mu ostatní říkali. Ron s Hermionou se pokusili zjistit důvody jeho zvláštního chování, ale on jenom něco nesrozumitelně zamumlal, a přestože se snažili, nemohli z něj nic dostat.
Harry přežíval téměř na hranici kolapsu, dokud jeho jednotvárnost nebyla přerušena šokující událostí.
„Pottere!" hlas profesorky McGonagallové potřeboval několik sekund, aby se prodral do Harryho mozku skrze omámené myšlenky. „Mám pro vás velmi špatnou zprávu," zastavila ho ve čtvrtek odpoledne profesorka McGonagallová před učebnou dějin čar a kouzel. Byla bledá v obličeji a vypadala znepokojeně.
„Co se děje, profesorko?" zeptal se Harry s obočím staženým obavami, když viděl výraz její tváře.
„Pokud se nepletu, jste tady ve škole nejbližší osobou Lenky Láskorádové, ano?" Harry kývl a pocítil náhlé obavy, které mu profesorka potvrdila svými dalšími slovy: „Lenka dnes byla dopravena na ošetřovnu ve velmi vážném stavu."
Harry zbledl. Jeho srdce povyskočilo a těžce dopadlo na jeho žaludek.
„Co je s ní, profesorko?"
McGonagallová se zatvářila znepokojeně.
„To se madam Pomfreyová a profesor Snape snaží zjistit. Má problémy s dýcháním a nemůže mluvit. Jedna z havraspárských studentek ji našla v bezvědomí v umývárně. Svou nemoc tajila. Kdyby jen šla na ošetřovnu…"
„Profesorko," přerušil ji Harry a měl pocit, jako by mu na srdce dopadl obrovský kámen a rozdrtil ho, „mohu ji navštívit?"
„Ano, samozřejmě, Pottere. Omluvím vás z hodiny s profesorem Binnsem…" ale to už McGonagallová vyprávěla jenom vzduchu, protože Harry už běžel k ošetřovně.
O pár chvil později byl na ošetřovně. Vběhl dovnitř, upustil tašku a hnal se k posteli, kde ležela Lenka. Když ji uviděl, prudce se zastavil. Byl zděšený. Její obličej měl nazelenalou barvu, zavřená oční víčka měla nádech do modré a jak mělce a zrychleně dýchala, v plicích jí nepříjemně chrčelo.
„Lenko…" zašeptal a s hrůzou si ji prohlížel. Padl na kolena a vzal ji za ruku. Srdce mu zalil ochromující pocit viny. V krku ho nepříjemně tlačilo a v ústech cítil pachuť hořkosti.
Proč ji nevzal na ošetřovnu? Proč tak snadno rezignoval? Je to jeho chyba, že tu teď takhle leží.
Od té doby, co Lenku lépe poznal, si byli velmi blízcí. Nikdy mu neřekla nic špatného ani o něm nikdy ošklivě nemluvila, byla mu loajální kamarádkou, která mu pomohla a nikdy za to nic nechtěla. Strávil s ní dostatek času, aby pochopil, že není tak excentrická jak vypadá, ale že je to velmi citlivá dívka se zajímavou, jedinečnou osobností.
Opřel si hlavu o hranu postele, zavřel oči a obličej přiložil k její horké ruce.
Sakra, líbal ji! Objímal ji! Poznal ji blíž! Byla jediná, kdo ho neotravoval otázkami. Vždycky tu byla, když ji potřeboval. A ocenil nějak její pomoc?
Ne, samozřejmě že ne!
Ignoroval její zhoršující se zdraví, omezil se jenom na nesmyslnou radu a pak na ni úplně zapomněl, příliš zaneprázdněný svým „velkým problémem se Snapem". A ona tu teď leží v bezvědomí a on pro ni nemůže nic udělat.
„Je mi to tak líto…" zašeptal.
Bude s ní teď, to je to nejmenší, co může udělat.
„Můj milý chlapče…" Hlas madam Pomfreyové ho tak překvapil, že málem nadskočil. „Je mi to líto."
Když sem vtrhl, ani se kolem sebe nerozhlížel. Okamžitě se hnal k Lence. Madam Pomfreyová tu musela celou tu dobu být a Harry si jí vůbec nevšiml. Otočil se na ní a ztuhl.
Do hlavy se mu nahrnula krev a žaludek se mu propadl téměř k chodidlům.
Vedle madam Pomfreyové stál Snape a zíral na Harryho.
Černé oči se do něj propalovaly s takovou intenzitou, že měl pocit, jako by měl shořet v kupičku žhavého popela. Poprvé za celý týden se Snape dívá přímo na něj, a navíc takovým pohledem, který Harry nikdy předtím neviděl. Jako by ho mistr lektvarů chtěl zašlapat do podlahy.
Harry zamrkal a přinutil se uhnout pohledem. Srdce mu chtělo vyskočit z hrudi a všiml si, že ve svém sevření téměř drtí Lenčinu ruku, takže se ho silou vůle přinutil uvolnit.
„Jsem si jistá, že s ní chceš zůstat." Hlas madam Pomfreyové byl jemný a vlídný a to nebylo dobré znamení. Znamenalo to, že je na tom Lenka hodně špatně. „Profesore Snape, můžeme se přesunout do mé kanceláře? Necháme Harryho s jeho milovanou o samotě, jsem si jistá, že musí být zdrcený."
Harry zavřel oči a zadržel dech. Dal by cokoli, aby tu ženskou mohl v tu chvíli zaškrtit. Proč to musela říkat ve Snapeově přítomnosti!
Harry mohl téměř cítit jak se do něj Snapeův pohled propaluje s ještě větší silou.
„Jestli si to Potter a jeho ‚milovaná' přejí…" z jeho hlasu odkapávalo opovržení.
Harry se najednou chtěl rozplynout. Uslyšel kroky a tiché klepnutí dveří kanceláře madam Pomfreyové.
Ovládla ho zlá předtucha.
*****
„Harry, drahoušku?" Harry otevřel oči, když ucítil jemné zatahání za rukáv. „Je pozdě. Měl by ses vrátit do své ložnice," zašeptala madam Pomfreyová a s obavami se na něj podívala.
Nebelvír protáhl své spánkem ztuhlé svaly.
„Zjistili jste, co je s Lenkou?"
Přes obličej lékouzelnice přeběhl stín. „Profesor Snape zjistil, že to není nemoc." Při zvuku jména mistra lektvarů sebou Harryho srdce zazmítalo. „Řekl, že byla systematicky trávena. V její ložnici byl nalezen medailon obsahující výtažek z Incubicusu. Jed zakletý v medailonu vstoupil přes pokožku do Lenčina dýchacího systému a systematicky zhoršoval její zdravotní stav. Jenom profesor Snape může uvařit protijed. Zatím nemůžeme dělat nic jiného, než se pokusit zastavit zničující postup jedu, dokud nedostane protijed."
Harry oněměl a díval se na madam Pomfreyovou s doširoka otevřenýma očima. Když byl konečně schopný promluvit, jeho hlas se třásl: „Madam Pomfreyová, kdo by mohl chtít Lenku otrávit?"
„Nevím, drahoušku. Doopravdy nevím."
Unaveně dokázal dostat nohy pod sebe a pomalu se postavit. Nespouštěl oči z Lenčina bledého, nazelenalého obličeje. V hlavě mu zběsile vířily myšlenky, až se mu začala motat.
Kdo by chtěl Lence ublížit? A proč? Nikomu nic neudělala. Kdo by mohl být tak krutý, aby jí dal otrávený medailon?
Jako ve snu zvedl z podlahy svoji tašku a pomalu se vydal do východní věže, v hlavě mu stále zněla slova ‚otrávený' a ‚protijed'.
Najednou se zarazil.
Co když to byl Snape, kdo dal Lence ten medailon? Ne, to je nemožné!
A co když se chtěl Lenky zbavit, aby měl Harryho jen pro sebe? Ne, to je zcela neuvěřitelné. Snape by něco takového neudělal. Navíc se mistr lektvarů zcela zřejmě rozhodl, že s Harrym nechce mít nic společného, protože se celý týden chová, jako by neexistoval. Ne, musel to být někdo jiný. Ale kdo?
Harry doufal, že Snape ten protijed uvaří co nejdříve. Koneckonců, nemůže odmítnout pomoc studentovi Bradavic. A co kdyby Harryho nenáviděl natolik, aby nechtěl pomoci jeho ‚milované'?
Kousl se do rtu. Proč to Pomfreyová musela říct, když tam Snape stál? Mistr lektvarů musí pro Lenku ten protijed uvařit. A když odmítne, Harry ho bude muset přemluvit sám.
Ani nevěděl kdy a jak a změnil směr svých kroků a za chvíli již mířil do sklepení.
Musel spěchat. V tuto noční dobu se bradavičtí studenti nesmí pohybovat mimo své ložnice. Naštěstí si vzpomněl, že má v tašce neviditelný plášť, který u sebe neustále nosil od toho osudného dne, kdy se začal před všemi schovávat. Ukryl se za první sochou, na kterou narazil, vytáhl plášť a přehodil ho přes sebe. Pokoušeje se nedělat hluk rychle zamířil do sklepení.
Věděl, že to není dobrý nápad, ale musel to zkusit. Neodpustil by si, kdyby kvůli němu Lenka zemřela. Snape je doopravdy schopný všeho. Musí ho přemluvit. Za každou cenu!
„Zdá se, že ta podivínská Láskorádová skončila na ošetřovně."
Harry se zastavil a téměř utekl, když zaslechl vysoký, výsměšný dívčí hlas. Zřejmě není venku po večerce sám. Pomalu zacouval za roh chodby a rozhodl se vyčkat, dokud studenti nezmizí z dohledu a doslechu, než se znovu vydá na cestu. Podle charakteristicky studeného a vysokého hlasu to byla Pansy Parkinsonová. Co tu teď dělá? Když uslyšel hlas, který odpověděl, ztuhl.
„Ach, samozřejmě, skončila," hlas Draca Malfoye byl ztlumený a nepříliš zřetelný.
Harry zvědavě vykoukl zpoza rohu, ale nikoho neviděl.
„Zajímalo by mě, co se jí stalo. Možná si konečně někdo všiml, že má něco s hlavou," zachichotala se Pansy. Harry při její uštěpačné a zlomyslné poznámce zatnul ruce v pěst. Znovu vykoukl, ale stále nikoho neviděl. Kde jsou?
„Ale ne, je to jen smrtelná otrava, na kterou je stěží nějaký lék." Z Dracova hlasu bylo slyšet uspokojení.
„Jak to víš," zajímala se Pansy.
„Nemluv, jen saj, ty děvko! Kdybych chtěl mluvit, nesundával bych si kalhoty." Ukončil tuhle zvláštní konverzaci Malfoyův pobouřený hlas a Harry se začal bezděčně červenat. A nejen hněvem. Už chápal. Ti dva byli v nedalekém přístěnku. V tom samém, kde on a Snape…
Cítil, jak znovu rudne, ale rychle se uklidnil. To teď není důležité.
A pak mu to došlo. Malfoy toho ví příliš mnoho. Nelíbil se mu tón jeho hlasu, to on je pravděpodobně zodpovědný za stav, ve kterém Lenka je. Ten malý odporný bastard ho nenávidí natolik, že se rozhodl otrávit jeho ‚přítelkyni'! Ale proč napadl Lenku? Proč neotrávil jeho? Nic z toho nedávalo smysl.
Harry si vzpomněl na události, které se mezi ním a Malfoyem odehrály. Obrázky a scény se mu střídaly před očima, jako při nějakém síleném tanci. Jak ho Malfoy napadl ve sklepení. Harry si vzpomínal, jak řval: „Nezastavíš mě!"
Zastavit ho v čem? Aby se mu za něco pomstil? Co mu Harry udělal? Koneckonců, nikdo se takhle nechová kvůli zlomenému nosu.
V jeho snu Malfoy vypadal vztekle. Byl kvůli Voldemortovi rozzuřený. Prázdné oči, propadlé tváře. Temnota v jeho šedých očích.
A teď je Lenka v nemocnici a Malfoy zní tak spokojeně.
Harry si najednou uvědomil, že plnou rychlostí běží do nebelvírské věže. Už neměl strach, že Snape Lence nepomůže. Je to Malfoy, kvůli komu se musí znepokojovat.
*****
Je to určitě on! Musí to být Malfoy! To on dal Lence ten medailon! Jsem si tím jistý.
Harry mířil do sklepení na poslední hodinu toho dne. Lektvary.
Včerejší noci se přihnal do společenské místnosti, okamžitě vytáhl přátele z postelí a všechno jim řekl. Samozřejmě vynechal detaily o tom, kde Malfoye a Pansy vyslechl.
Hermiona byla zděšená, Ron šokovaný. Takže nic neobvyklého.
Ron řekl, že by se měli schovat, napadnout Malfoye a pořádně mu namlátit. Hermiona nato odcitoval několik bodů školního řádu a navrhovala pečlivě prozkoumat situaci předtím, než se pustí do nějakých násilných akcí. Byla to ona, kdo Harrymu připomněl, že proti Malfoyovi nejsou žádné důkazy. A navíc, Zmijozel neřekl ani slovo, které by potvrzovalo, že by s tím měl něco společného. Skutečnost, že o tom všem ví, ještě neznamená, že je pachatelem.
Ale to Harry nechtěl slyšet. Byl to Malfoy. Věděl to! Najde způsob, jak to z té zmijozelské krysy vytáhne.
Se vším tím rozruchem ani nepomyslel na mistra lektvarů. Ale teď, jak se blížil ke třídě, se jeho obavy zvyšovaly. Možná to bylo proto, že ho při posledním setkání Snape téměř zarazil do země jenom svým pohledem? Nebo to možná bylo tím, že se bál, že se mu dostane dalšího ochromujícího přezírání?
To bolelo nejvíc.
Harry se dostal z jednoho bahna deprese způsobeného týdnem Snapeova chování, rovnou do jiného, způsobeného Lenčiným stavem a Mafloyovou spokojeností. Teď se oba močály spojily v jeden a vytvářely rozbahněnou páchnoucí břečku, která vtahovala Harryho do svého kypícího chřtánu.
Snape.
Harry viděl, jak se vynořuje z temnoty a hábit za ním povlává.
Překvapivě po nějakou dobu ten pohled způsoboval, že jeho srdce sebou škublo a bilo rychleji, místo toho, aby pokleslo. Ve Snapeově přítomnosti Harry přestával myslet. Harryho mozek od sebe odstavil vše, s výjimkou jednotlivých linií myšlenek, které kdysi pravděpodobně byly důležité, ale v tuto chvíli zcela přestaly být relevantní kvůli něčemu mnohem silnějšímu a nespoutanějšímu…touze.
Zdálo se mu to, že se na něj Snape podíval, když ho míjel? Jeho srdce poskočilo. Ale v téměř ten samý moment ho zalila vlna jedovaté nenávisti, protože těsně za mistrem lektvarů se objevil Malfoy.
Hermiona mu sevřela rameno, jako by se bála, že ho Harry udeří a zláme mu všechny kosti. Do sbírky s jeho nosem.
Ano, ta myšlenka Harrymu bleskla hlavou, ale v životě již čelil mnoha takovýmto situacím a uměl se ovládat. No, možná ne vždy.
Dokonce, i když už byli ve třídě, Harry pořád na Malfoye zíral jako jestřáb.
Já ti ukážu ty, ty… slizká hroudo krysích bobků!
Harry se podíval na tabuli. Snape ho sledoval.
Jeho první reakcí bylo rychle uhnout pohledem. Druhou - zrudnout.
Sakra! zaklel v duchu.
Proč ho Snape pozoruje? Celý týden mu nevěnoval pozornost, tak proč teď?
Cítil, jak se jeho vědomí pod vlivem toho upřeného pohledu rozpouští. Z mysli mu zmizely všechny myšlenky, dokonce se ani nedokázal soustředit na opsání si přísad. Malfoy dočasně přestal zcela existovat. Všechno přestalo existovat - bylo to nahrazeno palčivou touhou, kterou v něm vyvolávaly Snapeovy pronikavé oči a jeho duše. Jeho srdce se rozhodlo přestat ho zcela poslouchat a dělalo si, co chtělo. Bušilo jako splašené.
Snape si ho konečně všimnul. Měl by být šťastný. A byl šťastný. V srdci mu jako plamínek ve větru tančil pocit štěstí, který byl naštěstí potlačen úzkostí, která v něm číhala, vždy připravená zaútočit a opanovat jeho srdce.
Ve Snapeových očích bylo něco, co Harryho radost narušovalo. Temnota, která byla dokonce hlubší než černota jeho očí.
Najednou bylo jeho rozjímání přerušeno Ronovým šťouchancem do jeho boku.
„Harry," zašeptal Ron. „Všiml sis, jak na tebe Malfoy zírá?"
Harry několikrát zamrkal. „Malfoy?" zeptal se zmateně.
„A také Snape," vložila se do toho Hermiona, ale Harry ji neslyšel, protože se jeho pohled přesunul ke zmijozelským lavicím a v žilách mu začala vřít krev. Na Malfoyově obličeji viděl triumfální výraz.
Ví, že to vím, pomyslel si Harry v náhlé, bolestivé chvíli pochopení. A má z toho radost, protože ví, že mu nemůžu nic dokázat!
Téměř celý zbytek hodiny Harry nedokázal odtrhnout od Malfoye oči. Byl tak ponořený do svých plánů, jak zničit toho kluzkýho zmijozelskýho zkurvysyna, že se ani neobtěžoval věnovat pozornost přípravě svého lektvaru. Stejně by byl hrozný, tak proč se snažit?
Jeho oči se sem tam střetly s chladnýma očima mistra lektvarů, které ho studovaly, a pak Harry na chvíli zapomněl na Malfoye, Lenku a okolní svět. Jeho srdce, které nedokázal ovládat, bylo stažené přívalem štěstí smíseného se zármutkem. Vzpomínal si na ten celý týden, kdy se Snape choval, jako by Harry zmizel z povrchu zemského. Vzpomínal na ty bolestivé chvíle samoty, kdy seděl v ložnici a vybavoval si ty chvíle v přístěnku. A také vzpomínal na nenávist, kterou k sobě cítil, když po nocích masturboval a myslel při tom na toho bastarda a nedokázal přestat ani přes to, jak se k němu Snape choval. Ale to trvalo jenom chvíli. Malfoy přitahoval jeho oči zpět jako černá díra, o které jednou četl v mudlovské knížce.
„Vidím, že jste se rozhodl nedávat dnes pozor, pane Pottere," projel ocelový hlas vedle jeho ucha do jeho mysli jako dýka, takže téměř nadskočil na židli. Snape stál vedle něj a měřil si ho hrozivým, pronikavým pohledem. Harry se zmohl jenom na zrudnutí.
„Nejenom že jste uvařil něco, co si nezaslouží být nazýváno lektvarem, ale také jste byl během celé hodiny překvapivě zaujatý panem Malfoyem. Je tu něco zajímavého, co bychom měli vědět?"
Zaslechl, jak se u zmijozelských stolů někdo zasmál. Téměř viděl drzý úsměv stahující Malfoyův obličej. Štěstí a zármutek se v okamžik změnily v horoucí nenávist. Chtěl něco říct, ale nic vyslovitelného mu v tu chvíli nepřišlo na mysl. Dokázal jenom sedět a svírat své třesoucí se ruce do pěstí a nedívat se na mistra lektvarů, protože věděl, že by se neudržel.
„Jestli se okamžitě nebudete věnovat hodině," pokračoval Snape, „dostanete trest, Pottere." Při slově ‚trest' se Harry napjal. „Slyšel jsem od pana Filche, že jste nedokončil čištění jednoho z přístěnků. Možná bychom s tím měli něco udělat?" Mistr lektvarů se zlomyslně ušklíbl.
Harry se prudce nadechl. Tohle byla rána pod pás a hnusný trik. Cítil, jak se propadá do bažiny studu, ponížení a vzteku. Podíval se na Snapea pohledem, který by mohl řezat sklo.
Ty víš, proč jsem nedokončil ten přístěnek, ty zatracenej šmejde! pomyslel si vytočeně. Měl pocit, že jeho sebeovládání nevydrží. Celou svou silou se nutil ke klidu.
Snape, jako by slyšel Harryho myšlenky, nadzvedl jedno obočí. Vypadalo to, jako by se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Viditelně si to užíval.
„Jsem rád, pane Pottere, že si rozumíme," řekl a odkráčel pryč, kontroluje obsah ostatních kotlíků.
Takže si to pamatuje. Jakej špinavej… Harry chtěl na Snapea použít nějakou nadávku, ale už využil celý svůj repertoár nadávek na Malfoye a nic kreativního mu nepřišlo na mysl.
Nenávidím ho. Prostě ho nenávidím! opakoval si v duchu, když si balil a strkal všechny svoje věci do tašky.
Snape nakonec nějakým způsobem zmínil ty chvíle v přístěnku. Harry na ten náznak čekal celý týden. Jen doufal, že se mu ho nedostane tak chladně a za přítomnosti celé třídy.
Snape ho chtěl ponížit, to je jisté. Ach, jak to miluje.
Ale nedovolí, aby mu to jen tak prošlo. Ne, ne tentokrát!
„Harry, kam jdeš?" zavolala Hermiona, když se Harry najednou zastavil a obrátil se zpět.
„Něco jsem zapomněl. Připojím se k vám později," zavolal přes rameno.
Šel zpět do třídy s jasným rozhodnutím postavit se Snapeovi, ale když mistr lektvarů zvedl oči od stolu, Harry cítil, jak ho odvaha pomalu opouští.
„Ano, pane Pottere?" Trhl sebou, když slyšel s jakou zuřivostí Snape jeho jméno vyslovil.
„Ty… ty…" začal a pokoušel se vylovit z paměti vhodné přízvisko, které by alespoň z poloviny popisovalo, čím pro něj učitel je.
„Opatrně, Pottere. Nejsem váš přítel." Výhružný hlas mistra lektvarů byl pro Harryho jako hadr pro býka.
„Ty seš takovej hajzl!" vykřikl nakonec, i když to nebylo to, co chtěl říct.
Viděl, jak se Snape pomalu zvedá ze své židle, obličej zkroucený v posměšný výraz.
„Ano? A kdy jste na to přišel, pane Pottere?" Výsměchem v jeho slovech by se dalo naplnit celé jezero.
„Během toho celého týdne, co jsem čekal na náznak, během toho času, kdy ses choval, jako bych neexistoval. Jako by nezáleželo na ničem z toho, co se stalo!" Slova nezadržitelně proudila z Harryho úst, konečně vyslovená. „Ale rozhodneš se mi to připomenout dneska, když na to téměř zapomenu! A takovým krutým způsobem!"
Snape už byl téměř u Harryho, jeho oči ho probodávaly a připravovaly ho o smysly. Harry měl najednou pocit, jako by mu pod nohama zmizela podlaha, jako by slova přestávala mít význam, jako by už nic nebylo relevantní.
Zacouval ke zdi. Cítil návaly horkosti zachvacující jeho tělo, tak dobře mu známé a tak nezastavitelné, jako vodopád.
Snape už byl přímo u něj. Tak blízko, že Harry cítil jeho horký dech na tváři. Černě oděné tělo mistra lektvarů se téměř lepilo k tomu jeho. Snape se předklonil a Harry přímo u ucha uslyšel tichý, temný šepot: „Nikdy tě na to nenechám zapomenout."
Těch pár slov se vřítilo do Harryho srdce, kde se ozývalo hlasitěji než dunící hrom.
„Nenávidím tě," zachraplal s posledním zbytkem síly, chtěje utéci, osvobodit se ze Snapeova vlivu.
„Nenávidíš mě?" Jedno z obočí mistra lektvarů se zvedlo a v očích se mu zablesklo. Harry cítil, jak Snape vrazil své koleno mezi jeho nohy a šťouchl jím do jeho bolestivé erekce. Na jeho obličeji se objevil ošklivý úsměv. „Podívej se na sebe. Jenom se dostanu kousek od tebe a už seš tvrdej."
Harry si přál, aby Snape prostě zmlkl. Ale Snape byl tak blízko, že zapomněl všechno, co mu chtěl říct, co mu chtěl udělat.
Skrze mlhu zakrývající jeho oči viděl Snapeův nahý krk. Chtěl se té kůže dotknout, ochutnat ji. Úplně přestal myslet. Chtěl jenom dosáhnout toho, co před ním zůstalo skryté, nepřístupné. Bezděčně chytil černou látku a začal ji k sobě přitahovat. Rukou se dotkl nahé kůže. Byla teplá na dotek. Stoupl si na špičky, aby se toho lákavého místa dotkl rty. Jeho závrať se zesílila. Zavřel oči.
Najednou všechno zmizelo. Snape se od něj odtáhl.
Harry se zakňouráním otevřel oči. Měl pocit, jako by nečekaně přišel o něco velmi vzácného.
Bál se, že se Snape rozhodl nechat ho tu samotného. To by neunesl. Měl pocit, že by nepřežil, kdyby ho tu teď mistr lektvarů nechal a znovu ho celý týden ignoroval.
Nemůže odejít! Ne teď!
Viděl, jak se k němu natáhla bledá útlá ruka.
„Podej mi ruku, Pottere."
Natáhl ji. Věděl, že teď by mistrovi lektvarů dal cokoli, o co by si řekl. Jeho vědomí zmizelo. Zbyla jen touha. Posedlost. Byl bláznem, který by neváhal vkročit nad propast, i když by věděl, že do ní padne.
Snapeova ruka se sevřela kolem jeho zápěstí a Harry byl táhnut vpřed. Klopýtal a nejistě se potácel za mistrem lektvarů, který ho vedl neznámo kam. Najednou byla tma. Byl omráčený, všechno se kolem něj točilo. Cítil, jak mu v uších pulzuje krev a slyšel zběsilý tlukot vlastního srdce.
Rozsvítily se svíce. Byl tam časopis s přísadami do lektvarů.
Podíval se Snapeovi do očí. Muž ho s neskutečnou silou probodl pohledem, a pak jím pomalu sjel dolů, ukazuje na zem.
A náhlé porozumění Harryho udeřilo jako potlouk. Snapeovy rty byly staženy do pokřiveného úsměvu. Jeho černé oči se zúžily a uděl krok k Harrymu.
Ne, nedělej to! Nemůžeš to udělat! On tě využívá, nevidíš to?
Ale Harry pořádně neslyšel, neviděl ani nemyslel.
Jenom věděl, co chce.
Cokoliv.
A jestli je tohle jediný způsob… Jestli může dostat jenom tohle…
Jeho vědomí na něj křičelo v protestu, ale Harry ho neposlouchal.
Viděl, jak se pod ním prohýbají nohy a ruce se natahují ke svému cíli.