Harry pevně sevřel víčka ve snaze odříznout cestu vracejícím se obrazům a vzpomínkám, které bombardovaly jeho mysl. Bylo téměř ráno a obloha venku se začínala rozjasňovat, jestli to tak lze nazvat. Spíš to vypadalo, jako by se sametová čerň pomalu měnila v inkoustovou modř. V tu samou chvíli hluboko uvnitř pociťoval horko a kousavý chlad. Pocit hořkého ponížení už se z jeho mysli vypařil. Příjemné uspokojení bojovalo s ochromujícím strachem. Cítil se jako by bylo jeho srdce roztrženo na dvě půlky a ty se nemohly dohodnout. Měl pocit, jako by tam měl jen tak ležet, chvět se v temnotě a čekat na výsledek.
Která polovina vyhraje? Teď je to nerozhodně.
Ron s Nevillem chrápali, pravděpodobně se jim zdálo o něčem příjemném, ale Harry spát nemohl. Události, které se před pouhými několika hodinami prohnaly jeho životem jako lavina, ho nutily uvažovat, jestli bude ještě někdy schopen spát. Když otevřel oči, rozkvetly mu před nimi představy tak sugestivní, tak skutečné… Tmavé, lesknoucí se oči vynořující se z černoty. Postava zahalená ve vlajícím plášti. Dlouhé, bledé ruce sevřené kolem jeho penisu. Snapeova rudá erekce v jeho ústech. Útočné, pohrdavé oči a temný a výsměšný úsměv…
Ne!
Přitiskl si ruce k očím.
Chvíli těžce oddechoval a pokoušel se ovládnout svůj dech. Po nějaké době odtrhl ruce od očí a nechal je ležet na přikrývce. Znovu zíral do tmy.
Vše bylo zpět na začátku. Znovu viděl vysokou, hrozivou postavu stojící u dveří. Postavu, které k němu přišla…
Tváře mu žhnuly a koutky úst se trochu stočily do hořké grimasy, která by mohla být úsměvem, ale nepřipomínala ho. Zelené oči zírající do stropu se horečnatě leskly a znovu prožívaly každý okamžik.
*****
„Harry! Harry! Co se to s tebou děje?" Hermionin vzteklý hlas se prodral skrze Harryho mysl obalenou mlhou a vytrhl ho ze strnulosti, ve které byl celé ráno. Na talíři mu leželo několik párků, kterých se ani nedotkl.
„Nic," zamumlal a měl pocit, že bude zvracet. Po desáté se koukl k učitelskému stolu.
Snape nebyl na snídani a Harry za to děkoval všem božstvům, která ho mohla slyšet.
Dosud nedokázal pochopit jak se ta situace, která se odehrála včera odpoledne v přístěnku, stala. Na jednu stranu se ji jeho mysl pokoušela vygumovat z jeho paměti, na stranu druhou ho při vzpomínkách na Snapeovu chuť, jeho vůni a jeho omamnou blízkost zalévala horkost.
To je nemožné! Nemohlo se to stát, všechno jsem si to vysnil! opakoval si vehementně v duchu. Jeho mysl tu událost nedokázala uchopit a Harry jí s tím za nic na světě nechtěl pomoci.
V hlavě se mu střídavě objevovala slova: ‚Vykouřil jsem mistra lektvarů.' a prohlášení: ‚Ne, nestalo se to! Muselo se mi to zdát!". A občas se objevovaly myšlenky jako: ‚Byl jsem sexuálně zneužit učitelem. Možná bych to měl někomu říct.'.
Pokoušel si představit hypotetický rozhovor s Brumbálem:
„… Snape ke mně přišel a podíval se na mě."
„A co se stalo dál, Harry?"
„Hmmm, jenom z jeho pohledu jsem dostal erekci."
„Ach."
„No a potom… hmm… jsem řekl ‚prosím, dotkněte se ho.'"
„Tohle to trochu komplikuje, Harry…"
„A on se mě dotkl. A pak… jsem ho vykouřil. A na konec mi řekl: ‚Bylo to hezké, pane Pottere.'"
„Vsadím se, že to pro něj muselo být hezké, Harry."
„Co si myslíte, řediteli?"
„Kde se ta situace odehrála?"
„V přístěnku."
„V přístěnku? To je veřejné místo."
„Ne, kdybychom to udělali ve Velké síni, to by bylo veřejné místo."
„Hmm… A jak ses potom cítil, Harry?"
„Měl jsem ten nejlepší orgasmus svého života."
„Pak nevidím problém, Harry."
„Děkuji, že jste mě vyslyšel, pane."
Harry se pro sebe mimovolně usmál.
Ne. Věděl, že o tom nikdy nikomu neřekne. Kdyby to udělal, umřel by hanbou. Tohle bude jeho tajné břemeno, ochromující ho svou vahou a nedovolující mu zapomenout.
Harry se nenáviděl, že vypil ten lektvar, nenáviděl se za to, jak s ním Snape manipuloval. Nenáviděl se za to, že věděl, že by v tom přístěnku pro Snapea udělal cokoli, cokoli, co by po něm ten muž chtěl. A nenáviděl Snapea, protože to ten bastard věděl. Nenáviděl ho pro jeho sebejistotu: a tu sebejistotu mu dal Harry.
Ale v tu samou chvíli… se bál. Bál se, protože Snape zná jeho touhy. Bál se, protože to Snapeovi nad ním poskytuje moc a ten muž je schopný čehokoli. A sám Harry mu tu moc společně se sebejistotou dal. A bál se, že ji Snape použije.
Harry proklel sebe a vše, co ho přivedlo do této situace.
Proklínám tu chvíli, kdy jsem přiložil ten zatracený lektvar ke rtům a objevil své niterné touhy!
Když se ve středu v noci vrátil do ložnice, všichni už spali. Pamatoval si zápach Snapeova spermatu, které na něm stále zůstávalo, protože si ho nebyl schopný v koupelně umýt. Cítil se špinavý, ponížený a pošlapaný, ale zároveň jeho srdce zpívalo radostné serenády. Dostal to, po čem toužil. Možná to nevypadalo jako v jeho představách, ale byl to jenom začátek. Snape nemůže nadosmrti předstírat, že k Harrymu nic necítí. Harry viděl ten jeho spalující pohled…
Zachvěl se, vybavila se mu chladná ruka hladící jeho penis, která ho dovedla k nejlepšímu orgasmu jeho života. Bylo to jiné, než když si to dělal sám…
„Harry! Harry!" Hermionin hlas znovu protrhl jeho myšlenky.
„Přestaň mě Harryovat!" zavrčel. „Co?" dodal, když v kamarádčiných očích zahlédl výčitky. Měl vztek, že se mu Hermiona pořád vnucuje a nenechá ho přemýšlet.
„Co se to s tebou děje?" štěkla Hermiona a nasadila uražený výraz.
„Nic! Přestaň mě otravovat a nech mě na pokoji!" zasyčel, vztekle odstrčil talíř a prudce se zvedl ze svého místa.
Chtěl být sám.
Viděl, jak se Ronovi, překvapenému náhlým výbuchem, rozšířily oči. Zrzek chtěl něco říct, ale plná pusa mu to nedovolovala.
„Jdu uklidit zbytek těch přístěnků," řekl Harry vztekle, otočil se k přátelům zády a vydal se ke dveřím. Bylo mu jedno, jestli je urazil nebo ne. Dokonce ani nečekal na Hermioniny protesty. Cítil na sobě upřené pohledy ostatních studentů provázející ho ke dveřím, mezi nimi i pronikavý pohled Draca Malfoye, ale nevěnoval jim pozornost.
Třesoucí se a nervózní chvatně kráčel chodbami. Nechápal, kde se v něm ta agrese, které bylo tolik, že by mohla zaplavit všechny chodby, vzala. Potřeboval odlehlé místo, kde by si o všem mohl v klidu popřemýšlet.
Nezajímalo ho včerejší vítězství Kudlejských kanonýrů, což bylo to, o čem Ron mlel. Nechtěl slyšet o hromadě domácích úloh, které mu Hermiona neustále připomínala a dotírala na něj, aby si s úklidem pospíšil, nebo nebude mít čas udělat výše zmíněné úkoly na zítřejší vyučování. Vůbec ho to nezajímalo. Nic z toho. Vše bylo najednou odsunuté stranou. Teď pro něj bylo nejdůležitější to, co se stalo včera večer v malém plesnivém přístěnku v chladném temném bradavickém sklepení. Vše, na co teď chtěl myslet, bylo tohle. Bylo to to jediné, na co teď myslet mohl.
Měl pocit, že se jeho život radikálně mění. Nevěděl přesně, co ta změna bude zahrnovat, ale byl si jistý, že Bradavice už nebudou stejné jako předtím. Vše, na co se teď podíval, bylo poznamenané jeho posedlostí Severusem Snapem.
Nebyl schopný ten přístěnek dodělat. Prostě se na to nemohl soustředit. Otřesený a šokovaný opustil přidělený prostor a doploužil se přímo do koupelny, kde seděl, dokud si nebyl jistý, že všichni šli spát. A když konečně vystoupal do ložnice, aby se pokusil usnout, rozhodl se, že se nikdy nevrátí na místo, které bylo svědkem jeho absolutního ponížení a největší slasti. Věděl, že Filch bude zuřit, ale nikdo ho tam nedostane, ani silou ne.
Ale stále zbýval přístěnek v dolní části hradu, blízko zmijozelských kolejí. Naštěstí chodba, ve které byl, vedla pryč od Snapeova kabinetu. Ale Harry se stále cítil nesvůj. Byl tak otřesený, že kdyby dnes Snapea potkal na chodbě, mohl by s jekem utéct, nebo - co hůř - omdlít strachy.
Ponořený do myšlenek si cestou do sklepení vzpomněl, že si musí vzít kbelík a zbytek věcí na úklid… které byly v přístěnku vedle Filchovy kanceláře. Rezignovaně si povzdechnul, v půlce schodiště se otočil a začal stoupat nahoru. V tu samou chvíli zahlédl tmavý stín mizející za roh nahoře na schodišti. Ztuhl a na srdci ucítil nečekanou ochromující tíhu.
Všichni studenti jsou na snídani. Nemohl tu nikoho vidět. Strčil ruku do kapsy, kde sevřel hůlku a pomalu začal stoupat po schodech. Zíral na roh chodby s takovou intenzitou, že po chvilce cítil, že kdyby zamrkal, skutálely by se mu z očí slzy. Ale neodvážil se. Když se dostal na vrchol schodiště, sevřel hůlku ještě pevněji a s prudce bušícím srdcem opatrně nakoukl za roh.
Nikdo tam nebyl.
Oddychl si úlevou, namlouvaje si, že to bylo něco, co si pravděpodobně vymyslel. Proč by ho někdo sledoval? Ale další patro proběhl.
Z přístěnku vedle Filchovy kanceláře si vzal koště, kbelík, hadry a prachovku a s tím vším se vracel do sklepení. Pozorně se rozhlížel, ale nic na něj zpoza rohu nevyskočilo. Vzpomněl si na medailon - dárek od Lenky, který klidně spočíval v jeho kufru v ložnici. Litoval, že ho s sebou nemá. Co kdyby doopravdy fungoval?
Není důvod se bát. Jsem v Bradavicích - v současnosti je to nejbezpečnější místo v kouzelnickém světě. Není tu nic hrozivého. No, možná s výjimkou tříhlavých psů, obřích pavouků, hadů, kteří dokáží zabít pohledem a další spousty divných stvoření schovávajících se v zákoutích a skulinách na hradě. A Snape, pomyslel si, pokládaje kbelík na jeden ze schodů, aby se protáhl. „Pravděpodobně to byl jen Protiva, nebo nějaký jiný duch," utrousil nahlas.
Pak koutkem oka zahlédl pohyb na vrcholku schodů, ale když otočil hlavu, viděl jenom několik portrétů na zdi. Starý tlustý mnich dřímal ve svém rámu a skupina hrochů klidně ležela ve vodě. Nikdo se nehýbal. Tak proč měl ten pocit?
Mám halucinace. Pravděpodobně z nedostatku spánku, pomyslel si Harry, popadl kbelík a sestupoval do chladného sklepení. Když procházel dlouhou strohou chodbou, cítil, jak mu chlad proniká skrze oblečení a roztřásá jeho tělo. Tady byla vždycky zima. Téměř na to zapomněl. Pamatoval si žár, který ho spaloval včera, když on a mistr lektvarů…
Cítil, jak mu tváře zalévá ruměnec. Doopravdy si nechtěl ani představit, že by teď Snapea potkal. Jen při té myšlence mu na těle vyrazil studený pot.
Konečně se dostal ke svému cíli. Nejvíce zanedbaný a zapomenutý přístěnek v celém hradu byl jen několik metrů od vchodu do zmijozelské společenské místnosti, v tmavém koutě za rohem. Harry tu byl jen jednou, když s Ronem vypili mnoholičný lektvar a proměnili se v Crabba a Goyla - Malfoyovy dva věrné nohsledy.
Tentokrát tu nikdo nebyl, ale věděl, že se Zmijozelové brzy objeví, až se budou vracet ze snídaně. Rozhodl se nepokoušet osud a rychle se schoval v temnotě obklopující přístěnek. Když otevřel dveře, do nosu ho udeřil dráždivý zápach plesniviny a krysích výkalů. Rychle si zacpal nos, kašlaje a mávaje rukou, aby odvál ten smrad.
Po tomhle budu smrdět hůř než Krátura, pomyslel si zhnuseně a pokoušel se rozkoukat ve tmě.
Vytáhl z kapsy hůlku, aby zakouzlil Lumos a zkusil najít nějaké svíčky, když ho najednou zezadu chytily silné ruce a pěst tvrdá jako skála ho udeřila do žaludku, zbavuje ho dechu. Než si to uvědomil, vytrhli mu z ruky hůlku a on se válel na podlaze, drže se za břicho a pokoušeje se popadnout dech. Před očima se mu objevily hvězdičky a v uších mu hučelo. Ale po chvilce zaslechl známý, jedovatý hlas:
„Tak co Pottere? Už nejsi takový rebel, co?"
K Harryho uším se donesla dvě ochraptělá zasmání.
„Co chceš, Malfoyi?" zachrčel skrze zatnuté zuby a vzhlédl.
Draco stál mezi svýma dvěma gorilami a zlomyslně se usmíval.
„Co chci? Myslíš, že bych tě nechal jen tak jít, s tím vším, co jsem musel kvůli tobě vytrpět?"
Harry si na kamenné podlaze klekl a rychle zhodnotil svou situaci. Byli tři, on jeden. A vzali mu hůlku. Jak mohl být tak neopatrný? Vynadal si za svou hloupost, že šel sem dolů, aniž by si dával pozor na záda.
„Tos byl ty, kdo mě sledoval?" zeptal se, přestože znal odpověď. Chtěl získat čas. Doufal, že se každou chvíli někdo objeví. I když měl podezření, že Zmijozelové by pravděpodobně byli potěšeni tím, jak jejich kolegové zmlátili Harryho Pottera na hromádku. Ale v hloubi srdce doufal, že aspoň jeden z nich by se projevil jako tak dobrosrdečný, aby o tom zpravil nějakého profesora.
Nevěděl, co od Malfoye čekat. Věděl jen jednu věc - ten úsměv, který zkroutil Malfoyovu tvář se mu vůbec nelíbil. Nelíbil se mu ten temný stín ve zmijozelových očích. Malfoy ho vždycky nenáviděl, ale nikdy předtím jeho oči nevyzařovaly takové… šílenství, když se na Harryho podíval.
„Slyšeli jsme, cos řekl tý mudlovský šmejdce a zrzounovi o uklízení přístěnků. Jak úžasné, žes přišel přímo sem." Démonický lesk, který se objevil v Malfoyových očích, Harryho ještě víc znervóznil.
Doopravdy se chystají… Strach a vztek mu sevřely hrdlo, když si náhle uvědomil bezvýchodnost situace, ve které se nacházel. Nenápadně se kolem sebe rozhlédl, hledaje pomoc, ale chodba vypadala zcela opuštěně. Bez hůlky proti nim nebude mít šanci, ale bez boje se nevzdá.
„Doopravdy seš takovej zbabělec, že potřebuješ pomoc svých nohsledů, abys mi namlátil? Bojíš se, že to sám nezvládneš?"
„Nechci si špinit ruce s tvojí odpornou krví." Malfoy mu plivl k nohám a dal pokyn Crabbemu a Goylovi, kteří Harryho chytili a zvedli ho.
Ach, tak takhle to bude… Budu dělat Malfoyovi boxovací pytel? V žádném případě!
Cítil, jak mu v srdci zažhnul plamínek rebelie, přiživovaný roky nenávisti a přidal se k jeho síle a odhodlání.
„Žádný div! Bez cizí pomoci si neumíš ani zavázat tkaničky!" zařval a bojoval, aby unikl ze sevření jejich silných paží. „Zajímalo by mě, jestli ti tvoje gorily taky utírají zadek!"
Malfoy vzteky zbledl.
„Za tohle zaplatíš, Pottere! A pak se budeš svíjet pod mýma nohama a prosit o milost!" zavrčel Malfoy a vyhrnul si rukávy hábitu.
Harry začal zuřivě bojovat. Jeho nenávist k Malfoyovi ho ovládla a spustila agresi, která v něm tak dlouho dřímala, čekajíc na správnou chvíli, aby se vyvlékla z pout, ve kterých ji tak dlouho držel. Ucítil na boku silné dloubnutí od Crabba, který se ho pokoušel ovládnout, ale to ho ještě víc rozzuřilo.
„Jen se mě dotkni, Malfoyi, a bude to poslední věc, kterou v životě uděláš!" zařval a kopal a kousal na všechny strany, jen aby se uvolnil a mohl se vrhnout na Mafloye a přirazit ten jeho bledý obličej na studenou kamennou podlahu.
„Držte ho pevně!" zařval Malfoy. „Myslíš si, že si můžeš dělat, co chceš? Myslíš si, že jsi nedotknutelný, protože to chce? Teď tě nikdo nezachrání, Pottere. Seš můj!" Poslední slovo se změnilo ve vzteklý řev a Malfoy se rozmáchl pěstí. Harry zavřel oči a čekal na úder.
„Co se tu sakra děje?!" Ostrý, ledový hlas prořízl vzduch a způsobil, že všichni najednou ztichli a mrtvolně znehybněli.
Úder nepřišel.
Harry otevřel oči. Těžce dýchal a lapal po dechu. Vysoká, hrdá postava v černém rozevlátém plášti se vynořila z temné chodby. Temná a hrozivá.
Snape!
V jeho nitru nastal prudký výbuch, který otřásl celým jeho tělem. Cítil, jak mu srdce spadlo do kalhot a krk se mu stáhl, takže nemohl dýchat. Doširoka otevřel oči. Jeho nenávist se změnila v hrůzu a paniku. Rychle uhnul pohledem na podlahu. Cítil a slyšel, jak mu srdce buší v uších a v žilách mu vaří krev.
Severus Snape celou scénu přejel pohledem, svraštil obočí a z jeho rtů vyšel smrtí hrozícím hlasem chladný rozkaz určený Crabbeovi a Goylovi:
„Pusťte ho."
Harry odhodlaně zíral na podlahu, takže neviděl profesorův výraz, ale jeho tón jasně naznačoval, že jakýkoli pokus ignorovat jeho příkaz povede k velmi špatnému konci.
Obří ruce, které ho svíraly, ho pustily. Stále se třesoucí Harry se pomalu narovnal a třel si při tom bolavé paže. Vlasy měl rozcuchané a dokázal tam jenom stát se skloněnou hlavou, hořícími tvářemi a krví hučící mu v uších.
„Pane Malfoyi, vraťte panu Potterovi jeho hůlku, okamžitě."
„Ne!" Malfoyův náhlý výkřik Harryho téměř ochromil překvapením. Nebelvír vzhlédl ke Zmijozelovi, který tam stál a třásl se potlačovaným vztekem. Vypadalo to, jako by se sebou sváděl vnitřní bitvu. „Nezastavíte mě!" prohlásil, a pak se obrátil zpátky k Harrymu, tak zaslepený nenávistí, že to vypadalo, jako by si vůbec neuvědomoval, komu to odporuje.
Harry ani nemrkl, když Snape přišel k Malfoyovi a jednou rukou chytil Dracovo zápěstí v železném sevření. Sledoval, jak se Malfoy zašklebil bolestí a tlumeně zasténal. Snape ještě chvíli svíral Malfoyovo zápěstí a to stačilo, aby Malfoy pustil Harryho hůlku a chytil se za ně, sténaje bolestí.
„Už se mi nikdy nepokoušejte odporovat." Z tónu mistra lektvarů Harrymu naskočila husí kůže. Těžce polkl a pokoušel se ovládnout chvění zachvacující jeho tělo.
„Pojďte za mnou," zavrčel Snape a vrhl po Zmijozelovi vražedný pohled. „A vy dva jděte do své ložnice," obrátil se ke Crabbeovi a Goylovi, kteří na něj zírali s bázlivými výrazy, a pak se rychle otočili a odklopýtali a zmizeli za rohem.
Mužovy oči se na chvilku zastavily na Harrym, ale nijak se na něj neobrátil, jako by Harry byl v celém incidentu jen zanedbatelný detail, nevhodný svědek.
A přitom to byl on, koho chtěli zbít!
Nebelvír cítil, jak hřejivý pocit uvnitř něj mizí a je nahrazen něčím chladným, těžkým a tvrdým.
Snape se otočil a čekal, dokud kolem něj Draco - metající po Harrym další nenávistný pohled - neprošel a nezamířil k jeho kabinetu.
Harry se přistihl při podivné představě, která mu projela myslí; že by dal téměř vše, aby byl na Malfoyově místě. Na druhou stranu - dal by všechno, co by mu zbylo, aby na něm nebyl.
Když se díval na profesorova vzdalující se záda oblečená v černé, na jeho povlávající hábit, pocítil závrať.
Najednou si uvědomil, že je sám.
Třásl se a motala se mu hlava.
Proč ho nezajímalo, že sotva unikl výprasku? Proč ho víc znepokojoval fakt, že mu Snape sotva věnoval pozornost? Nečekal, že potom, co se mezi nimi stalo, bude mistr lektvarů nějak neuvěřitelně hodný, ale tolik chladu a nezájmu pro něj bylo zklamáním. Jako by na něj někdo chrstl kýbl ledové vody.
Něco se mezi nimi stalo. A, sakra, doopravdy to bylo něco! Snape se nemůže chovat, jako že je všechno OK. Jako by se celý svět najednou nepřevrátil naruby. Jako by se to, co se včera stalo, vůbec nestalo. Je pravda, že se Harry pokoušel dělat to samé, předstírat, že se to nestalo, ale… zatraceně! Věděl, že je to pravda! Že se mu to nezdálo!
Možná Snape také potřebuje čas, aby to přijal? Nebo něco takového… Příště mu poskytne jasný důkaz, že si ho pamatuje, a že si pamatuje, co se stalo, že to pro něj také něco znamenalo…
Příště.
Určitě.
*****
„CO Malfoy udělal?" Ronův a Hermionin výkřik jim vynesl zvláštní pohledy od ostatních okolo.
„Šššš," zasyčel Harry a neklidně se rozhlédl po společenské místnosti. Všichni tři seděli na gauči před krbem. Byl nedělní večer a pár studentů zůstávalo dlouho vzhůru, aby dokončilo úkoly. Harry byl taky zavalený knihami a Ron s Hermionou mu pomáhali úkol dokončit. Hermiona psala esej na historii kouzel a Ron se pokoušel udělat poznámky o rozpínacím lektvaru. Harry procvičoval přeměňování, ale nemohl se soustředit.
„Malfoy a jeho banda tě napadli ve sklepení?" zvolala Hermiona a rozhořčením téměř nadskakovala a rozstřikovala inkoust do všech stran. „Jak mohli? To je úplně nepřijatelné!"
„Pěkně zatracenej bastard!" zasyčel Ron a ignoroval varovný pohled, kterým po něm Hermiona střelila. „Doufám, že mu Snape dá přesně to, co si zaslouží!"
„Doopravdy si myslíš, že Snape potrestá svého miláčka?" zeptala se Hermiona pochybovačně. „Ne, Rone. Při nejlepším odejde s napomenutím. Měl bys to říct profesoru Brumbálovi, Harry."
„Ne, Hermiono. Nebudu běhat za Brumbálem s každou maličkostí. Má toho dost na práci."
„Tak jdi za profesorkou McGonagallovou."
„A co ona zmůže? Snape ji nenechá Malfoye potrestat podruhé, teď když už se o něj postaral," řekl Ron. „Harry by si to měl vyřídit sám."
Hermiona po zrzkovi střelila nesouhlasným pohledem.
„Ronalde Weasley, navrhuješ, že by Harry měl Malfoye sledovat a napadnout ho ze zálohy jako obyčejný gauner?"
Ron se široce usmál. „Přesně to jsem měl na mysli."
„V tom případě si myslím, že jsi nezodpovědný…"
Harry je přestal poslouchat. Už toho měl dost. Cokoli přátelům řekl, vždycky to skončilo hádkou. Měl podezření, že kdyby se jim přiznal k tomu, co dělal se Snapem v přístěnku, jeho přátelé by se poprvé - konečně - přestali hádat.
Ne, Harry jim to neměl v úmyslu říct. Nikdy.
Stejně by to nepochopili, stejně tak jako to zatím nechápal on sám. Stále přemýšlel, jak se to stalo. Ale - kupodivu - ho mnohem víc zajímalo, co teď Snape dělá. Možná taky myslí na Harryho a vzpomíná, jak před ním Harry klečel a…
Harry cítil, jak v něm vzplanuly uhlíky a tváře mu začaly nebezpečně hořet.
Nemohl dovolit, aby to Ron s Hermionou viděli!
Rychle zklidnil uhánějící srdce a pokusil se vrátit k přerušenému rozhovoru.
„…přinejmenším se mu pokouším pomoct a nepředhazuji mu směšné návrhy, kvůli kterým by mohl být vyloučen ze školy!" zuřila Hermiona.
Harry se rychle vrátil ke svým myšlenkám, které byly mnohem lepší než poslouchání další hádky mezi svými dvěma přáteli.
Dnes Snapea potkal. Viděl ho. Byl to takový divný pocit, dívat se na něj, se stále čerstvou představou jeho penisu na mysli a se vzpomínkou, jak chutnal v jeho ústech. Když zavřel oči, stále cítil jeho blízkost, jeho sílu, jak ho tiskl ke zdi a držel ho, aby nespadl, a jeho ochromující vůni.
Pořád tomu nemohl uvěřit.
Kurva, téměř jsem s ním měl sex! Udělal mě a já jsem ho vykouřil! To je prostě nemožný!
…A pravděpodobně tomu nebude schopen uvěřit, dokud mu Snape nedá znamení, že si to taky pamatuje, že to nebyl jenom jeho temný, zvrhlý sen.
Harry doopravdy věřil, že to pro Snapea také něco znamenalo, protože ho dneska zachránil před Malfoyem. Předtím by pravděpodobně beze slova odešel a nechal Malfoye, aby Harrymu udělal cokoli měl v plánu a pravděpodobně by se v duchu radoval. Ne, Snape se jasně postavil na Harryho obranu a ta myšlenka ho hřála, dávala mu naději. Fakt, že mu mistr lektvarů nevěnoval žádnou pozornost, byl jen malé nedorozumění.
Když Harry zavřel oči, byl znovu v přístěnku, uhnízděný uprostřed černého, hrubého pláště, zápach lektvarů v nose a chuť mužova horkého penisu v ústech. Slyšel potěšené mumlání a díval se do tmavých, palčivých očí, propalujících se do jeho duše.
Nekontrolovatelně se roztřásl.
V závěsu za jeho fantazií vždycky přišel nepříjemný pocit úzkosti, který se nechtěl přiznat. Nechtěl si pamatovat, jak se Snape otočil a odešel a nechal ho tam samotného. Nechtěl uvažovat o tom, proč to udělal. Nechtěl si pamatovat hořkost, která mu sevřela hrdlo.
Závoj temnoty visel přes jeho vzpomínky, a přestože se ho Harry pokoušel vypudit, stále tu byl, jako jed jedovatého hada.
Ne, co se stalo později, pro něj nic neznamená.
Doopravdy ne!
Nebude o tom přemýšlet, protože to bylo tak… tak… špatné.
Ale nakonec dostal, co chtěl. Řekl si o to. Nemohl nikoho vinit. Jenom sebe.
„Harry, proč neprocvičuješ?" Hermionin navztekaný hlas pronikl Harryho ušima. Harry si uvědomil, že nehybně sedí a zírá do plamenů. „Je pozdě! Víš, co McGonagallová řekne, když do zítřka to kouzlo nevypiluješ."
„Je mi jedno, co ta stará slepice řekne!" zavrčel Harry vztekle. Překvapilo ho to. Viděl, jak se Hermiona prudce nadechla a Ron zvedl hlavu. „Promiň Hermiono, jsem jen hodně unavený. Pojďme spát."
Hermiona se oklepala z šoku, s obavami se na něj podívala a smutně se usmála.
„Jdi sám. My to tu za tebe doděláme."
Ron se nadechoval k protestu, ale Hermiona po něm střelila ostrým pohledem, takže zavřel pusu a rezignovaně zavrtěl hlavou. Harry se s mumlanými díky zvedl a pomalu se vlekl do ložnice a pokoušel se pochopit, proč se cítí jako všivák. Obořil se na své přátele, kteří se mu snaží pomoci. Není to jeho chyba, že se poslední dobou cítí tak… zle. Poslední týden byl plný ponížení a boje. Jednoduše je z toho všeho unavený. Všichni mají své hranice. Dokonce i chlapec-který-přežil.
Vůbec mi nevěnoval pozornost… jako bych byl pouhý vzduch, a přitom… včera… Předtím než usnul, chvíli přemýšlel. Tiskl obličej do polštáře a ve skutečnosti se bál usnout. Nechtěl, aby se to vrátilo. Nechtěl se znovu cítit tak, jako když Snape najednou zmizel a nechal ho samotného ve tmě, na milost jeho snům, kde na něj čekaly všechny ty hrozné věci, které od sebe celý den tak nějak odstrkoval.
*****
Výbuch oslepujícího světla přesunul Harryho do temného přístěnku.
Snape nad ním stál a ve tváři měl výraz zhnusení. Se vztekem na Harryho zíral, ale Harry cítil, že ten vztek není namířený na něj. Viděl, jak ho profesorův krutý obličej sleduje, ale nevidí ho, jako by tam Harry nebyl, jako by byl neviditelný. Ale výraz znechucení z jeho vzteklého obličeje nezmizel.
Slova „To stačí!" se najednou rozezněla kolem něj, jako by se odrážela od vzdálených stěn jeskyně.
Setmělo se. Ochladilo se. Ale Harry se nadýmal nevysvětlitelnou radostí.
Zasmál se. Z krku mu vyšel vysoký, chladný smích.
Dlouhé, mrtvolně bledé prsty polaskaly něco, co bylo obtočené kolem jeho ramen.
Na hranici jeho vidění byla temná postava obklopená černotou. To byl důvod jeho radosti.
Ano, ano, ano! Tak je to správně! Vynikající!
Další výbuch světla a Harry pocítil bodavou bolest na čele.
Chladný šepot, „Postaráš se o to." mu unikl ze rtů.
Viděl obličej Draca Malfoye stažený do masky vzteku. Viděl temnotu v jeho temně modrých očích, které teď měly barvu zamračené bouřlivé oblohy.
Co to bylo? Byl to Voldemort?
Harry si s hrůzou vybavil radost, která ho naplňovala, a ostrý, bodající smích, který mu stále zvonil v uších. Rozhlédl se po místnosti. Neville s Ronem klidně spali ve svých postelích. Harry chtěl běžet za kamarádem a vzbudit ho. Musel si s někým promluvit o tom, co se mu právě zdálo.
Kdo byla ta postava ve stínu? Co způsobilo, že byl Voldemort tak… šťastný? Co znamenala ta temnota v Malfoyových očích? Plánují něco s Voldemortem? I když to vypadalo, jako by na něj byl Malfoy naštvaný. Ale aby byl Malfoy naštvaný na Voldemorta? Kvůli čemu?
Harrymu se vrátila vzpomínka na Snapeův zhnusený obličej a vztek v jeho očích.
Ne, Snape se na něj nedíval znechuceně. Koneckonců si pamatoval jeho žhnoucí očí, jeho erekci. Bylo tam něco víc. A zhnusení to nebylo.
Byl to jen hloupý sen. Nemohl být pravdivý. Voldemort byl také jen sen. Brumbál říkal, že spojení mezi nimi se vloni zlomilo.
Harry zavřel oči a pokoušel se zklidnit svůj dech a tlukot srdce.
Avšak strach nechtěl zmizet a zapustil v jeho srdci kořeny jako nějaký parazit, vysávaje z něj všechny pozitivní emoce.
Jemně se dotkl své jizvy. Bolest pomalu zmizela a nyní už byla jen vzpomínkou.
Nebo to všechno byl možná jen sen.