Ticho v ložnici bylo přerušeno náhlým zvukem dveří narážejících do zdi. Pak se ozvalo zadunění, jako by se něco srazilo s těžkým, dřevěným kufrem. Bylo doprovázeno vzteklým výkřikem.
„Nenávidím ho!"
Harry Potter stál vedle své postele, těžce dýchal a v hlavě se mu míhaly vzpomínky na hodinu lektvarů, která skončila před několika minutami, a soutěžily o první místo. Nemohl se rozhodnout, jestli Snapea nenávidí pro ponižování jeho přátel, pro jeho hnusné poznámky, pro jeho krutost k němu, nebo pro jeho zahnutý nos a mastné vlasy. Věděl, že nakonec bude litovat, že se na hodinu rozhodl jít, ale zřejmě zapomněl, co za bastarda Snape je.
Snape se překonal!
Harry bojoval s bouří vzteku, která v něm zuřila, když tam Snape tak klidně stál a urážel Nevilla. Byl si moc dobře vědom, že ho ten muž chce vyprovokovat, ale nemohl nic udělat. Mohl jenom stisknout zuby a bezmocně zatínat pěsti.
‚Jsem zbabělec! Zatracenej zbabělec!' pomyslel si zuřivě.
Chtěl něco říct, něco udělat - cokoliv - bránit Nevilla, ale strach z pohledu do těch bezedných, temných očí, strach, že by jim musel čelit, mu vzal všechnu odvahu, hrdost a loajalitu Nebelvírů.
Jak tam seděl, začínal mít pocit, jako by se do něj Snapeův pohled propaloval. Ale bylo nemožné, aby se něco takového dělo. Možná to byla halucinace? Možná začínal bláznit?
Ne! Snape se na něj určitě díval. Jenom pohled takového zavilého smrtijeda ho mohl roztřást, aby cítil mrazení, i když mu v tu samou chvíli bylo extrémně vedro.
Odvážil se na profesora letmo kouknout ve chvíli, kdy si Snape přivolal Malfoyův vzkaz zamýšlený pro Harryho. Nemohl zapomenout na výraz ve Snapeově tváři, když vzkaz četl. Na jeho vždy bledých, nažloutlých tvářích se objevil náznak červeně. Harry by si nikdy nemyslel, že v obličeji mistra lektvarů uvidí červeň. Bylo tak těžké uvědomit si, že Snape je schopen takových lidských reflexů.
Co Malfoy napsal do toho vzkazu, že to od Snapea vyvolalo takovou reakci? Muselo to být něco dost hroznýho, když to Snapea dohnalo k tak drastické akci. Harry si byl jistý, že se to zapíše do historie. Třeba dokonce brzy najde odkaz v Dějinách bradavické školy.
Musel to být nějaký druh obhroublé sprosťárny, ale co přesně to bylo, že to Snapea tak rozzuřilo, že strhl body své vlastní koleji?
No, jestli z toho vzešlo něco dobrého, bylo to to, že to Snapea přinutilo zakázat jakékoli zmínky o té nehodě. Samozřejmě, Harry věděl, že Snape byl veden spíš nutkáním chránit svou vlastní reputaci než potřebou bránit tu Harryho. Po několika letech, co Harry mistra lektvarů znal, by mu jistě doporučil, aby se nechal vyšetřit u Svatého Munga, kdyby se najednou začal zajímat o Harryho dobro.
Snape byl sebestřednej parchant a všichni to věděli.
Vzpomněl si na uspokojení ve Snapeově obličeji, když to nakonec nedokázal vydržet a podíval se na něj. Vzpomínal si na zběsilý tlukot svého srdce, když se podíval do Snapeových očí a viděl tam skryté jiskřičky, jako by chtěl přečíst všechny pocity, které kdy zažil. Ale bylo jich tam tolik, že je stěží mohl od sebe rozeznat. Vzpomínal si, že byl vzteklý, frustrovaný a že se sotva držel, aby Snapea nenapadl. Ale také cítil paralyzující strach a nepřekonatelnou hanbu, když si vzpomněl na tu neuvěřitelně silnou touhu, která ho zaplavila, když vypil ten lektvar. A když se Snape poprvé od té nehody dostal tak blízko k němu a Harry se mu podíval do očí, bylo to jako by se do něj zařezával do ruda rozžhavený bič. Udeřilo to do něj jako elektrický proud. Jiskry, výbuchy a vlny tepla ho bez ustání bombardovaly. A všechno to bylo pomotané s obrovskou horečkou vzteku a nenávisti. Jako by ty pocity byly nějakým divným způsobem spojené.
Stačilo to, aby to Harryho strčilo přes okraj. A když na něj Snape na konci zavolal, aby si s ním promluvil, Harry z nutnosti utekl. Musel se dostat pryč.
Hlavně kvůli tomu, že by s ním Snape chtěl mluvit o tom vzkazu, co poslal Malfoy, a Harry by to nezvládl. Věděl, že jeho útěk pravděpodobně Snapea rozzuřil ještě víc, ale aspoň se dostal z přední linie, nechávaje pěnícího Snapea samotného.
Na Harryho rty se vkradl úsměv škodolibého uspokojení.
Z myšlenek ho vytrhl zvuk kroků a jeho oči vystřelily ke dveřím. Posledních několik dní, které strávil stálým skrýváním se, v něm vyvinulo instinkt charakteristický pro malá vyděšená zvířátka.
Když u dveří uviděl Rona, s úlevou si vydechnul. „Ach, to jsi jen ty."
„Snape je hnusnej bastard!" zavrčel zrzek a hodil svou tašku na postel. „Vždycky byl, ale tentokrát překonal sám sebe! Jak mohl něco tak sprostýho Nevillovi udělat?" Pohlédl na Harryho. „A tobě. No, chápu, je to Snape, smrtijed a tak, ale dokonce i on v sobě musí mít zrnko soucitu." Když uviděl pochyby v Harryho očích, povzdechl si. „No, dobře. Tohle je Snape. Parchant do morku kostí." Svalil se na postel a zadíval se na Harryho. „Mimochodem, ten zmetek s hákovitým nosem mi řekl, ať ti dám tohle." Vytáhl z kapsy hábitu malou lahvičku a podal ji Harrymu.
„Co to je?" zeptal se a se staženým obočím vzal lektvar z kamarádovy ruky.
Ron pokrčil rameny. „Nemám tušení. Řekl, že si tím máš třikrát denně potřít ruku."
Harry se zamračil. Co?! „Snape ti to dal pro mě, abych si tím natíral ruku?"
„Divný, co?" Ron se podezřívavě podíval na lahvičku. „Myslíš, že je to něco vytvořenýho tak, aby to ovládalo tvoji ruku a přinutilo tě to v noci se uškrtit?"
Pohled, který mu Harry věnoval, by mohl řezat sklo.
„Co?" zeptal se Ron. „Fred s Georgem mi o tom řekli, když jsem byl malej."
„Ať je to cokoli, nepoužiju to. Ne něco od Snapea," odmítl Harry lahvičku s odporem. „Pravděpodobně je to nějakej zakázanej lektvar, kterej způsobí, že mi upadne ruka. Prostě ten typ věci, co bys od Snapea čekal."
„Říkal, že kdyby tě chtěl otrávit, že už by to udělal před dlouhou dobou," informoval ho Ron.
„Díky, kámo. Doopravdy jsi mi zvedl náladu," protáhl Harry sarkasticky.
Ron zrudl a uhnul pohledem.
Harry se na chvilku zamyslel.
Snape starající se o jeho zdraví a dávající mu léčivou mast v něm nějak nevzbuzoval důvěru. Ve skutečnosti to v něm nevzbuzovalo žádné kladné pocity. Doposud se od Snapea dočkal jenom nepřátelství a nenávisti. Co se najednou změnilo?
*****
Toho večera se Harry po mnoha dnech rozhodl jít dolů na večeři. Ron a Hermiona šli dolů napřed okouknout situaci a řekli mu, že všechny ponižující poznámky o něm najednou ustaly. Také všechny ikonoklastické malůvky pokrývající zdi společenské místnosti zmizely. Nikdo se neodvažoval pokoušet hněv Severuse Snapea ze strachu, že by mohl dopadnout hůř než Potter s Longbottomem. Harry se od Hermiony dozvěděl, že Nevillovi se dostalo okamžité lékařské péče a je na několik dní na ošetřovně. Když madam Pomfreyová zjistila, co se stalo, upadla do hysterie, která se rychle změnila ve vztek. Prohlásila, že Severuse Snapea uškrtí jeho vlastním hábitem!
Ron při té představě vybuchl smíchy, ale Hermiona se na něj zamračila.
„To není vtipné, Rone! Profesor Snape by měl být přísně potrestán. Tohle byla krutost ke studentovi a mělo by se to řešit jako velmi závažný přestupek. Kodex práv studentů…"
„Hermiono," zasténal Ron. „Je na světě nějaká knížka, kterou jsi nečetla?"
Hermiona po něm střelila opovržlivým pohledem. Harry přestal poslouchat, jak si jeho přátelé vyměňují kousavé poznámky. Podíval se za roh do chodby vedoucí k Velké síni. Bez neviditelného pláště, se kterým se posledních několik dní nerozloučil, se cítil trochu nepříjemně. Byl odhalený, perfektně viditelný pro každý špatný pohled a zlomyslný úšklebek.
Ale aspoň verbální výsměšky skončily. Ty byly nejhorší. Byl trochu překvapený, že Snapeova výhružka zabrala tak efektivně.
Několik třeťáků z Mrzimoru kolem něj prošlo a vrhlo po něm hravé pohledy, ale neviděl v nich opovržení jako předtím.
‚Ale pár Mrzimorů není Malfoy a jeho banda,' pomyslel si Harry přemýšleje, co si pro něj Zmijozel, ke kterému se nedávno zachoval tak brutálně, připravil. Byl si docela jistý, že Malfoy nepřestane s tím, co dělal, a že najde způsob, jak se mu pomstít. Takže se rozhodl, že od teď bude, když bude sám, dávat na chodbách pozor.
Jeho zjevení se ve Velké síni připomínalo divadelní scénu. Najednou bylo ticho a všechny oči se upíraly na Harryho stojícího mezi přáteli. Chvilku uvažoval, jestli se s tím vším dokáže poprat, ale jednou tomu bude muset čelit. Lepší, když to udělá teď. Polkl a vydal se ke stolu. Měl pocit, jako by všechno kolem něj zamrzlo a celý svět se zaměřil na něj, přemáhal ho. Nohy měl jako přibité k podlaze, takže nemohl uniknout jejich pohrdavým pohledům. Najednou se chtěl otočit a utéct; běžet co nejdál od nepřátelských tváří, přímo do teplého bezpečí své ložnice.
Avšak jeden pohled k učitelskému stolu a na hrozivou postavu v černém, která tam seděla, mu dodal kuráž, kterou potřeboval, aby to ustál.
Nemohl před Snapem pořád utíkat. Nechtěl tomu bastardovi dopřát to uspokojení.
Narovnal se a vyrazil přímo dopředu, ignoruje pohledy a šeptání. Atmosféra ve Velké síni se začala pomalu pročišťovat a studenti se vraceli ke svým přerušeným rozhovorům. Harry se posadil na své místo u nebelvírského stolu a cítil se jako by konečně mohl dýchat. Smyčka strachu kolem něj se konečně uvolnila. Ron s Hermionou si sedli vedle něj. Ještě chvilku Harry stále slyšel šeptání, ale když studenti viděli, že aspoň pro tuto chvíli se Harry nechystá posílat Snapeovi polibky, nebo zamilované pohledy, nebo dělat jiné divné věci, vrátili se k jídlu a k vlastním záležitostem.
Harry věděl, že všichni čekají na nějaké představení, ale nechystal se jim dopřát tu satisfakci.
Vzal si talíř a vztekle si na něj nandal nějaké párky společně se šťouchanými bramborami a pudingem. Zatímco jedl, cítil, jak ho kůže pálí pohledy, které na něj vrhali ostatní nebelvírští, kteří až do nedávna byli jeho přáteli. Seamus a Dean si ostentativně odsedli a každou chvilku vyprskli smíchy a vrhali po něm znechucené pohledy. Levadnule a Parvati se hihňaly a posílaly Harrymu pobavené, škodolibé úšklebky. Ginny seděla před ním, ale nedívala se na něj. Její oči byly přilepené k talíři a tváře měla zrudlé. Harry byl vděčný, že se k němu neprojevovala nepřátelsky.
Během celé večeře přemýšlel, jak by si s ní mohl promluvit, ale na nic nepřišel. Doopravdy doufal, že Ginny nevěří všem těm drbům. Pár jich slyšel. Podle nich byl v dětství sexuálně zneužívaný, často se vyplížil na dostaveníčko s Filchem, a že byl sexuálně neuspokojený blázen, který se rád oblékal do kůže, rád znásilňoval zvířata a nechával se bičovat větvemi vrby mlátičky. Hádal, že Malfoy přišel s půlkou těhle klepů a jeho nenávist k té potměšilé fretce rostla každým pohledem do bledého obličeje zkrouceného do zlomyslného úsměvu.
Před celým tímhle strašným zmatkem Harry neměl problémy s hledáním přítelkyně. Dívky s ním neustále flirtovaly a pokoušely se ho dostat na rande. Teď… Teď byl jako chodící mor. S povzdechem koukl po Ginny.
Tak dlouho se jí chtěl zeptat.
Ginny byla hezká, chytrá, sympatická. Měla všechno, co chtěl každý chlapec a vždy byla obklopená davem svých obdivovatelů. Ale byla to Ronova sestra, a proto se jí nikdy nic neodvážil nabídnout. Jenom doufal, že potom, co se stalo v lektvarech, ho Ginny ne-nenávidí.
Potlačil svou nervozitu. Pročistil si krk a otevřel pusu, aby na ni promluvil, ale když vzhlédla, ztuhl. Ginny se na něj dívala pohledem plným bolestivých výčitek, jako by Harryho vinila za všechno zlo světa. Pohled, kterým se na Harryho dívala, vyjadřoval hluboké zklamání a vztek, jako by se všechny její sny právě rozpadly v prach. Kousl se do rtu a bojoval s pocitem studu, který se mu stěhoval do tváří. Sklopil oči neschopný ten pohled vydržet. Když je znovu zvedl, Ginny už tam nebyla. Věděl, že to není jeho chyba, ale cítil se jako by byl největším sviňákem na světě.
Takže to vypadá, že jakékoli plány týkající se Ronovy krásné sestry jsou už passé. A že už se na něj žádná dívka nepodívá bez znechuceného výrazu ve tváři.
‚No, možná s jednou výjimkou…' pomyslel si Harry a rozhlédl se po Lence. Jeho pohled na chvilku dopadl na učitelský stůl a on se téměř zadusil dýňovým džusem, když uviděl Snapeovy černé oči dívající se přímo na něj. Zrudl a s divoce bušícím srdce se okamžitě odvrátil a zadíval se do talíře.
Bude vůbec někdy schopný se na toho muže normálně podívat?
Pokaždé, když se na něj podíval, dokonce než se jeho oči zastavily na Snapeovi, viděl se zpět ten den ve třídě, kdy byl pod vlivem lektvaru Desiderium Intimum. A v hlavě slyšel svůj vlastní hlas.
Pamatoval si palčivou erekci a spalující touhu. Při pouhé zmínce o černých, chladných očích a tajemné auře, se jeho tělo dostávalo do stavu horečnatého vzrušení. Byl zachvácen třepotavým žárem a jeho tváře rudly. Nemohl to zastavit. Předpokládal, že jsou to další následky toho zatraceného lektvaru a modlil se, aby se konečně vrátil k normálu, ke zdravému teenagerovi, který flirtoval s děvčaty, randil, hrál famfrpál a měl kolem sebe kroužek věrných přátel.
Snape to všechno zničil!
„Harry, je všechno v pořádku?" Z myšlenek ho vytrhl Hermionin znepokojený hlas.
„Je něco špatného na tvém jídle?" zeptal se Ron. „Vypadáš, jako bys měl začít zvracet."
„Ne, všechno je fajn." Snažil se, aby jeho hlas zněl přirozeně, ale nemyslel, že mu to tak docela vyšlo, protože Hermiona na něj pořád upřeně zírala.
„Dobře," řekl Ron a s pokrčením ramen se vrátil k jídlu. Hermiona se na něj podívala. Pravděpodobně si myslela, že i kdyby někdo řval přímo do jeho ucha, že něco není v pořádku, nevšiml by si toho.
„Co tvoje ruka?" zeptala se Hermiona a otočila se zpět k Harrymu.
„Mnohem lepší," odpověděl a díval se na stopy drobných zranění pokrývající jeho pravou ruku.
„Naštěstí Filch posunul tvůj trest na příští týden," řekl Hermiona a pozorovala Harryho ruku. „Jinak by se to nezhojilo."
„Ach, určitě to neudělal z nějaké dobrosrdečnosti." Harry se křivě pousmál. „Věděl, že s takhle poraněnou rukou bych nemohl uklízet šatny, a to ani nemluvě o tom, že bych to udělal dobře."
Hermiona se na kamaráda soucitně podívala.
„Ach, Harry, doopravdy jsi neměl Malfoye napadnout. Teď máš ještě víc problémů."
„Emiono," řekl Ron s pusou plnou šťouchaných brambor. „Mafoy měl štětí, še Arry byl pvní, kto ho dostal, ne já." Pár kousků brambor vypadlo ze zrzkovy pusy a přistálo v jeho talíři.
„Jo, prosil by tě o smilování, když bys na něj prskal kousky jídla," řekla Hermiona znechuceně, mračíc se na jeho špatné stolovací návyky.
Ron zrudl.
Harry, šťastný, že ho jeho přátelé už dál nemučí, koukl po Malfoyovi. Zmijozel si všiml Nebelvírova pohledu a počastoval ho nenávistným nadřazeným výrazem.
Harry se ušklíbl.
Něco v Malfoyově úsměvu se mu nelíbilo - byl temný a dokonce ještě víc zlomyslný než obvykle. Jistě plánuje něco obzvlášť špatného.
Harry setřásl špatný pocit a vrátil se ke svým bramborám, ale z nějakého důvodu ho najednou přešel hlad. Přemýšlel, jestli se zase nezačne po hradě pohybovat v úkrytu neviditelného pláště.
*****
Temnota.
Chlad stoupající z kamenů, na kterých ležel.
Chladné ruce. Horký dech.
Laskání. Bolest. Strach.
Nepřekonatelná slast.
Oči vynořující se z temnoty.
Harry se se zasténáním probudil a třesoucími se pěstmi svíral přikrývku. Odkapával z něj pot a třásl se záchvěvy potěšení. Vklouzl rukou pod přikrývku a cítě svou pevnou erekci ovinul kolem ní prsty a začal se v rychlém tempu uspokojovat do stavu ještě větší slasti. Cítil, jak se mu v očích hromadí slzy, když bezděčně stiskl zuby a palce v pokusu vyvolat obrazy ze snu, obrazy, které ho dostaly do stavu tak silného opojení. Jeho zpoceným tělem projížděly záchvěvy slasti, dále násobené rychlými pohyby jeho ruky, a napětí v jeho klíně každou vteřinou rostlo a nekontrolovatelně ho roztřásalo. Snažil se udržet ten sen v mysli co nejdéle; nenechat ho zmizet.
Chtěl cítit to, co cítil před maličkou chvílí: žár a chlad v tu samou chvíli, strach a touhu, bolest a slast.
Jeho ruka zrychlila a ústa se otevřela v němém výkřiku, pokoušeje se popadnout dech. V jeho mysli se objevily chladné černé oči plné zlověstného příslibu a tajemné krásy.
Oči, které již viděl.
Oči, které patřily…
Harry se s tichým výkřikem udělal. Tělo se mu prohnulo do luku a vlny rozkoše zaplavovaly každou jeho část, topily ho v moři slasti, působily, že mu z očí tekly slzy, nechávaly ho bez dechu. Všechny jeho svaly se stáhly a bílá, lepkavá tekutina potřísnila jeho břicho, stehna a ložní prádlo.
Poté, co poslední záchvěvy rozkoše zasáhly všechny jeho citlivé body a znemožnily mu ovládnout třas těla, se začalo jeho tělo pomalu uvolňovat.
Jeho dýchání se zklidnilo, ale jeho srdce nemohlo. Bilo jako splašené.
Kurva!
Když do chlapecké ložnice dopadly první paprsky slunečného světla, Harry okamžitě otevřel oči.
Měl Plán.
Plán, díky kterému přestane snít o těch nadpozemských očích, a který vrátí věci zpět do normálu.
Usmál se pro sebe. Lidem dojdou ty pitomé drby a znovu se k němu začnou chovat jako k jednomu z nich. Přinejmenším v to doufal…
Poté, co se předchozí noci vzbudil, byl v takovém extrémním stresu, že vážně přemýšlel, jestli by u Svatého Munga neměl podstoupit nějakou terapii. Dokonce zvažoval možnost útěku z Bradavic a schovávání se na nějakém skrytém místě, kde by ho ty bezedné oči konečně přestaly pronásledovat. Dokonce přemýšlel o způsobech, jak nespat, nebo jak madam Pomfreyové ukradnout lektvar pro bezesný spánek, ale uvědomil si, že by to nezastavilo jeho denní snění.
Naštěstí dokázal přijít s jiným řešením, a trochu se mu ulevilo, takže nakonec dokázal znovu usnout.
Teď, s obnovenou nadějí v srdci, se potichu oblékl, protože nechtěl vzbudit Rona a Nevilla. Dean se Seamusem se přestěhovali do jiné ložnice. Mleli nějaké nesmysly o tom, že se nechtějí probudit s něčím tvrdým v zadku.
Idioti.
Plně oblečený, Harry vyklouzl ze společenské místnosti a kradl se chodbou vedoucí do západní věže. Nevěděl přesně, kde hledat vstup do havraspárských kolejí, ale vzpomínal si, že tam někde vždycky mizeli.
Stál schovaný za rohem a čekal.
Po chvíli se začali objevovat první studenti mířící na snídani. Dívky chodily v houfech a smály se. Harry se párkrát pokusil přijít na to, proč se dívky vždycky hihňají, když se pohybují ve skupinách větších dvou lidí. Měl podezření, že se pravděpodobně smějí na každého chlapce, kterého potkají. To bylo ve skutečnosti trochu znervózňující. Zatímco dál čekal, prošlo kolem něj několik studentů s nosy zabořenými do knížky.
Pak zpozoroval toho, na koho čekal. Barvami hrající osobu, jejíž nos nebyl zabořený v knize, ale v tvrdě kritizovaném časopisu s názvem „Jinotaj".
„Ss! Lenko!" zasyčel schovaný za ohbím chodby pokoušeje se ujistit, že ho nikdo jiný nemůže vidět. Lenka se zastavila a nejistě se rozhlédla.
„Tady!" zamával Harry, aby upoutal její pozornost. Lenka se usmála tím svým nepřítomným úsměvem a vyrazila přímo k místu, kde se skrýval. Chytil ji za ruku a vtáhl do stínů.
„Co tu děláš, Harry?" zeptala se zasněně. „Nejdřív jsem si myslela, že jsou to škrkny, ale pak jsem uviděla tebe. Často se takhle kradeš za lidmi?"
„Lenko," přerušil ji Harry, který se chtěl dostat k jádru věci. „Chtěl bych tě požádat o laskavost."
„Mě? Ach, Harry, bude mi potěšením." Luna se k němu naklonila. „Jen po mě nechtěj, abych ti ukázala doupata muchlorohých chropotalů. Jsou doopravdy odporná."
„Ne, tak to není," ujistil ji Harry a pokoušel se mít s její excentricitou trpělivost. „Ne," zopakoval důrazně, pokoušeje se vyslovit slova, která mu nechtěla přejít přes rty. „Lenko… Chtěl bych se tě zeptat, jestli bys souhlasila s tím být mou dívkou?" vymáčkl ze sebe nakonec.
Jestli očekával velké překvapení a plachý úsměv, typickou reakci kterékoli jiné dívky, které by něco takového navrhl, zapomněl, že Lenka není jako „kterákoli jiná" dívka, a co je u některých typické a obvyklé, se u ní mění v něco zcela nepředvídatelného. Lenka se jen zamračila a hlasitě si povzdechla. „Ach, bez problémů. Myslela jsem, že to bude něco důležitějšího."
Harry krátce uvažoval - jako mnohokrát v minulosti - jak dívčí mozek funguje. Lenka byla pravděpodobně jedinou osobou v celé škole, která ho dokázala ohromit.
No, možná ne úplně jedinou…
„Takže… souhlasíš s tím, jo?" zeptal se pro potvrzení.
„Samozřejmě," kývla a její ředkvičkové náušnice se ve světle pochodní zaleskly. „Budu ochotně předstírat, že jsem tvoje přítelkyně, aby tě všichni nechali na pokoji."
Harry se na ni překvapeně podíval s doširoka otevřenýma očima.
„J-jak to víš…"
„Je to zřejmé," přerušila ho. „Kdybys to nepotřeboval, neptal by ses mě, jestli se stanu tvojí přítelkyní."
Harry cítil, jak mu zahořely tváře. V rozpacích se podíval na zem a omluvně se na ni usmál. Lenka mu odpověděla shovívavým úsměvem, který je určený pro tříleté dítě, které rozhoupává loď.
Nebelvír si pořádně prohlédl Havraspárku před sebou.
Lenka byla doopravdy velmi hezká. Drobná, s jemným úsměvem, který jí pořád hrál na rtech. Měla zářivě blond vlasy a velké zasněné modré oči.
Byla úplným opakem mistra lektvarů.
Ano, byla to dobrá volba, pomyslel si Harry a spokojeně se usmál. Lenka bude jeho přítelkyně, lidé ho přestanou považovat za gaye a úchyláka a on se bude moci vrátit ke svému normálnímu životu. Možná se dokonce do Lenky zamiluje.
Najednou se Lenčina obočí stáhla k sobě a v očích se jí objevily pochyby. Naklonila se k němu a konspiračně zašeptala. „Když budu tvoje přítelkyně… Znamená to, že spolu musíme mít sex?"
„Ne! Ne, samozřejmě že ne!" zamítl to Harry rychle a tváře mu znovu vzplály.
„Ach, to je dobře." Oddechla si. „Protože nejsi můj typ."
*****
Harry Potter, chlapec, který chce Snapea, si našel přítelkyni. Ta novinka vyvolala mezi studenty zapálené diskuse. Harry si myslel, že tahle reakce nastane a byl s ní docela spokojený.
Mezi jinými věcmi probíranými na chodbách o něm a o Lence bylo i to, že jeho přítelkyně je nejvíce excentrická dívka na škole. Bylo to vysvětlováno tím, že jenom ona dokáže vystát Potterovy zvrácené představy.
Poprvé, když šli s Lenkou po chodbách, držíce se za ruce, začali si lidé šeptat a ukazovat na ně. Ale nevěnoval jim pozornost. Nebo se o to přinejmenším pokoušel. Věděl, že na počátku téhle šarády bude všechno složité, ale věřil, že se všechno nakonec nějak vyřeší.
Vždy se pokoušel dát Lence pusu před co největším množstvím lidí. Nikdy intimní nebo hluboké polibky, to ne. Byly to spíš jemné rychlé polibky na tvář a čas od času do koutku úst. Lenčina kůže byla sladká a teplá a její rty chutnaly jako nejsladší karamela z Medového ráje.
Avšak Hermiona, když zjistila pravdu o jeho plánu, zuřila, že Harry Lenku využívá, i přesto, že jí Harry vysvětlil, že Lenka s tím souhlasí. Po zbytek dne s ním nemluvila a později měla rozhovor s Lenkou o jejím smyslu pro důstojnost. Ron řekl, že je to dobrý plán, což následně vedlo k tomu, že ani s ním Hermiona po zbytek dne nemluvila.
Chození s Lenkou bylo jako výlet do velmi abnormální ZOO zkombinované s domem hrůzy, do kterého jste byli vedeni správcem trpícím spikleneckým komplexem.
Lenka mu bez přestání vyprávěla ohromující příběhy o neobvyklých druzích vzácných zvířat a zasvěcovala ho do nejtemnějších tajemství ministerských komplotů, které byly vypátrány jejím otcem, který pro ty informace riskoval život. Mimo to to ale byla velice dobrá „přítelkyně". Dávala Harrymu ručně dělané dárky, jako třeba medailon udělaný ze zátky láhve a očarovaný tak, aby objevil všechny neviditelné tvory, kteří by mu mohli ublížit. Dovolila mu všechno a nikdy si nestěžovala, že jí věnuje příliš málo času, nebo že ji nezve na schůzky.
Harry měl pocit, že si nemohl vybrat lépe. Ve skutečnosti se občas cítil, jako by dokonce ani neměl přítelkyni a měl z toho radost. Pravda, několikrát ji chtěl políbit hlouběji, ale bylo to něco, co věděl, že by nikdy nemohl udělat. Lenka byla hezká, ale nevyvolávala v něm žádné rozechvění, vzrušení, nebo pouhý zrychlený tlukot srdce. To Harryho znepokojovalo, ale myslel, že na začátku je to tak možná vždy, a že se to časem změní. Přinejmenším v to doufal.
Měl pocit, jako by se jeho život konečně, i když pomalu, vracel do normálu. S výjimkou jedné věci. Vlastně osoby. Té, která mu nedopřála klid.
Pokaždé, když zavřel oči, viděl ty černé tajemné oči ze svého snu. A s nimi se objevila tvář. Ta tvář.
Zděšený z tlukotu svého srdce a žhnoucích tváří, prudce otevřel oči. Zrychleně dýchal. Pokoušel se uklidnit a zaměřit se na něco jiného.
Uvědomil si, že pokaždé, když se zapomene, jeho oči putují k učitelskému stolu, k místu, kde Severus Snape seděl s nepřístupným výrazem ve tváři. Zabalený ve svém černém plášti, jako by se chtěl oddělit od zbytku světa, vrhal po studentech a profesorech zlověstné pohledy. Harry se s každým pokoušel bojovat, ale cítil, že s každým pohledem vyslaným Snapeovýma ocelovýma očima prohrál, a nic s tím nemůže udělat. Vypadalo to, že nad ním převzaly vládu zvědavost a zvláštní pocit, který žhnul v jeho srdci.
Když chodil po chodbách, objímal Lenku a téměř nadskakoval, když si všiml záblesku povlávajícího černého pláště, který, jak se téměř pokaždé ukázalo, patřil jednomu ze studentů. To ho rozčilovalo a ještě více znepokojovalo.
Proklínal Snapea, ten zatracenej lektvar, své sny a nejvíc sebe.
Předtím se na mistra lektvarů nemohl téměř ani podívat a teď byly jeho oči k černé postavě připoutané kdykoli se objevila v jeho zorném poli.
Ne, nezírej! nadával si a nutil se otočit hlavu dřív, než si Snape něčeho všimne. Ale vždycky neuspěl. Někdy se Snapeovy ebenové oči střetly s Harryho smaragdovýma a jediné co zvládl bylo zrudnout, proklínat své hyperaktivní srdce a rychle uhnout pohledem, předstíraje, že se ve skutečnosti díval úplně jiným směrem. Byl příliš daleko, aby mohl ze Snapeových očí něco vyčíst a stejně to neměl ani v úmyslu.
Chtěl, aby ten muž zmizel z jeho života. Společně se vším, o čem snil. Měl pocit, že s každým pohledem na Snapea jeho nenávist roste a pomalu se blíží k hranici, jejíhož překročení se Harry bál ze všeho nejvíc.
Po pondělní hodině lektvarů byla další v pátek. Neville se pořád nevrátil z ošetřovny. Uběhly skoro čtyři dny.
Harry cítil nepopsatelný neklid při myšlenkách na blížící se lektvary. Po tom, co se mu stalo, jenom přemýšlení o té hodině mu způsobovalo takovou hrůzu, že uvažoval, jestli ještě někdy bude mít odvahu na ni vůbec jít.
Měl strach.
Měl strach ze Snapea a z toho co by mu mohl udělat.
Měl strach ze sebe a svých nepochopitelných reakcí.
Strach ochromoval jeho srdce a plíce, svíral je, nutil Harryho nohy k podlamování se pod ním a jeho ruce k třesu.
Proč těm snům nemůže uniknout?
Čerstvé vize z těch žhavých, smyslných snů ho stále pronásledovaly. Potřetí se mu zdálo o Snapeovi a potřetí vyvrcholil při myšlenkách na něj. Dokonce začal uvažovat, jak chutnají Snapeovy vždy sevřené, do posměšného úsměvu stažené rty.
Určitě úplně jinak než Lenčiny teplé a sladké rty.
Harry potřásl hlavou a pokáral se za své myšlenky, ale s mnohem menším vztekem než obvykle.
„Zajímalo by mě, s čím Snape přijde tentokrát," prorazil Ronův hlas mlhu temných myšlenek obklopujících Harryho mysl. „Doufám, že se mě nerozhodl otrávit," utrousil a jeho obličej byl bledý a jasně viditelný v temnotě chodby, ze které se brzy vynoří Snape.
Nemuseli čekat dlouho.
Harry zaslechl kroky rychle se přibližujícího profesora. Byly rychlé, dlouhé a jisté. Harry zavřel oči a zaposlouchal se do toho zvuku. Takhle chodil jenom Snape. Zvuk jeho kroků byl tak charakteristický, že kdyby je slyšel v kterékoli jiné chodbě, vždy by je rozpoznal jako jeho.
Když otevřel oči, viděl černou siluetu již jasně rozeznatelnou od zbytku temnoty. Snape vypadal, jako by se materializoval z temnoty, jako by byl její součástí, a stával se hmotným. Jenom jeho obličej a ruce trochu vystupovaly z všeobjímající černoty, která ho obklopovala. Plášť za ním poletoval, přinášeje do Harryho mysli vizi, že se vynořil z hlubin jeho noční můry, aby pronásledoval a strašil svou bezmocnou oběť okouzlenou nebezpečnou krásou bezprostředně hrozícího zla.
Harry si uvědomil, že těžce dýchá a zírá na mistra lektvarů, jako by ho viděl poprvé.
Co se to se mnou sakra děje? pomyslel si šokovaně, když se Snape přiblížil ke třídě a počkal na studenty. Harry otočil hlavu opačným směrem, tak aby se na něj nedíval. Profesor beze slova otevřel dveře do třídy a čekal, dokud všichni studenti nevejdou. Harry kolem něj prošel a celou dobu se díval na nohy. Ale když šel kolem Snapea, ucítil silný závan přísad do lektvarů smíchaných s něčím kořeněným, co vystupovalo z toho muže. Harrymu se roztočila hlava, že málem vrazil do futer.
Zmijozelští se rozesmáli. Harry zrudl a rychle se posadil ke svému stolu, aniž by koukal napravo nalevo. Když na lavici pokládal své učebnice a další pomůcky, proklínal se, že se nechal tak rozptýlit.
Naštěstí Snape neřekl ani slovo.
*****
„Harry, je všechno v pořádku?" zeptala se Hermiona, zatímco loupala plody pavoučího cedru - jednu z přísad rozpínajícího se lektvaru, který měli na dnešní hodině připravit.
„Jo, jasně, všechno je v pohodě," odpověděl spěšně a loupal spolu se slupkou i značnou část dužiny.
„Nevypadáš moc dobře," dodala a úzkostlivě se dívala do kamarádova obličeje.
„Ve skutečnosti vypadáš, jako bys chtěl někoho zabít," řekl Ron a s hrůzou se díval, jak z plodu, který Harry loupal, zbyla jenom pecka.
„Ne, nevypadám!" zasyčel Harry na protest a měl pocit, že pravděpodobně vybouchne. Ruce se mu třásly a srdce měl v krku.
Snape.
Pokaždé, když Harry zvedl oči, viděl, že ho ten muž sleduje přimhouřenýma očima. Měl podezření, že profesor má něco v plánu a to ho děsilo. Do této chvíle nic neudělal, ale pravděpodobně jen čeká na příležitost znovu ho veřejně zesměšnit.
„Au!" zasyčel Harry najednou a pustil nůž. Pořezaný prst si strčil do pusy.
„Harry, ukaž mi to!" Hermiona ho vzala za ruku a podívala se na hlubokou, silně krvácející ránu. „O čem to pořád přemýšlíš, že ani nedokážeš držet obyčejný nůž?" vynadala mu.
Harry se bolestně zašklebil. To říznutí mu působilo muka, svědilo a pálilo. Ale nepůjde za Snapem, aby ho poprosil, jestli by ho pustil z hodiny, aby mohl jít na ošetřovnu. A ještě víc byl zděšený myšlenkou, že by mu profesor ruku pravděpodobně ošetřil sám.
„Co se tu děje?" Chladný, ocelový hlas dolehl k Harryho uším, právě když ho zakryl temný stín. Ztuhl a srdce mu přestalo bít, jak ho zalil nevysvětlitelný strach.
„Profesore, Harry si poranil ruku," začala vysvětlovat Hermiona, když viděla, že její kamarád pravděpodobně zapomněl, jak se mluví. „Mohl byste…"
„Pottere!" přerušil ji Snape a otočil se k Harrymu. „Jako obvykle nemůžete pracovat, aniž byste k sobě přitahoval pozornost."
Profesorova slova se k Harrymu dostala až po chvilce, poté, co mu konečně dokázala proniknout přes hluk jeho vlastního zběsilého tlukotu srdce do uší a dostat se přes mlhu strachu, která obalovala jeho mysl. Chtěl něco říct, ale měl pocit, jako by se mu jazyk přilepil k patru. Před očima viděl černý hábit s nekonečnou řadou knoflíčků. Viděl ten hábit pomalu padat ze zad a - proboha! - bledá ruka s dlouhými prsty se natáhl k němu.
„Podejte mi svou ruku, Pottere." Harry při hřmotném hlase svého profesora málem vyjekl.
Koutkem oka viděl hůlku, která se objevila v profesorově druhé ruce. Nebyl schopný udělat jakýkoli pohyb. Stál tam a zděšeně zíral na Snapeovu nataženou ruku.
Mužova kořeněná vůně se kolem něj obalila a jemu se začala motat hlava. Úplně nevědomky, zvedl levou ruku. Jeho pohled stoupal vzhůru a setkal se se žhnoucím pohledem černých bezedných očí, které ho v jeho snech vždy vedly k deliriu. Jeho třesoucí se ruka se dotkla Snapeových chladných prstů.
To, co se stalo, Harryho omráčilo.
Jeho penis sebou křečovitě zaškubal.
S překvapením v bledém obličeji ucítil Harry bolestivou křeč v klíně. Uvědomil si, že má problém a nemůže s tím nic dělat. Měl pocit, jako by padal do hluboké propasti bolestivého vědomí a nic ho nemohlo zachránit.
Bezmezné ohromení v jeho doširoka rozevřených očích vyvolalo stín, který se mihl v profesorově obličeji, a mezi jeho obočím se objevila vráska.
Ach, Merline… On to ví, pomyslel si Harry s hrůzou. Uhnul pohledem a s náhlým trhnutím mu vytrhl ruku. Popadl nůž a začal loupat druhý plod.
„J-j-já jsem v p-p-pořádku. N-n-nemusíte…" blábolil. Myslel, že asi zemře studem a hrůzou. Jeho hlas se trochu třásl a téměř mohl cítit Hermionin překvapený pohled.
„Tak mě znovu neobtěžujte, Pottere!" vyštěkl profesor, otočil se k němu zády a odešel.
Harry cítil v očích slzy. Jeho ego bylo na kousky.
*****
„Do čeho jsem se to dostal?" mumlal si Harry zoufale, zatímco čistil sedmý přístěnek v řadě. „Proč jsem se musel přestat ovládat?"
Byl unavený, špinavý a zpocený. Filch se rozhodl přinutit ho trpět, když měl možnost týrat Pottera.
Harry už uklízel dva dny. Rozhodl se, že v sobotu uklidí přístěnky ve spodních patrech hradu a v neděli v horních patrech. Ve sklepení mu zbývaly už jen dva přístěnky. Zabouchl dveře sedmého a klopýtal najít další.
Sklepení bylo chladné, ale Harry byl z toho všeho drhnutí rozehřátý a zpocený.
Proč můj život musí bejt tak mizernej? pomyslel si a zasmušile zíral na prach a pavučiny pokrývající každý povrch v malé místnosti. Postavil vědro na zem a zhluboka si povzdechl.
Je to všechno Snapeova chyba! Kdyby nebylo jeho a jeho zatracenýho lektvaru, trávil bych příjemný večer s Ginny, místo toho, abych se brodil krysíma hovnama a pavučinama!
Harry začal vztekle zametat nepořádek a prach pokrývající podlahu a sundávat pavučiny ze stropu a stěn.
Není na něm nic přitažlivého! Ani nic sexuálního!
Najednou se mu v mysli zjevily ebenové oči, které na něj povýšeně hleděly. Pamatoval si, že když se Snapeovy chladné prsty dotkly jeho ruky, cítil palčivý pocit. A tělem mu projelo nekontrolovatelné chvění.
To nic neznamenalo! Vůbec nic!
Po tom, co se stalo včera na hodině, si Harry chtěl zoufalstvím vyrvat všechny vlasy. Čím víc přemýšlel o tom, co se stalo, o tom, jak reagoval na Snapeovu blízkost…
Navíc si stále vybavoval situaci, kdy se po hodině potkali na chodbě a on samozřejmě upustil tašku právě ve chvíli, kdy kolem něj muž prošel.
Byla to nehoda! Nenechal tu tašku spadnout, protože ucítil, jak se o něj otřel kousek profesorova pláště. Jeho penis se zachvěl a Harry skoro zděšeně vyjekl. Určitě to není kvůli tomu!
Ne! Nenene! Nepřemýšlej o tom! Nemohl si to dovolit. Kdyby to udělal, jeho srdce by znovu začalo bít prudčeji.
S hukotem v uších a počínající závratí, horečka pustošila jeho tělo. Opřel si čelo o chladný kámen, chtěje zchladit uhlíky doutnající uvnitř jeho těla, a začal mlátit do zdi a jako mantru opakovat:
„Jsem blbej, nenormální, excentrickej, zvrhlej šílenec! Jsem blbej…"
„Pro jednou dává vaše řeč smysl, Pottere." Chladný hlas mistra lektvarů prořízl opar nenávisti sebe sama, který si Harry kolem sebe vybudoval. Zasažený hrůzou, ztuhl.
Ach ne!