Když byl Severus Snape, mistr lektvarů Bradavické školy čar a kouzel, na cestě na pondělní odpolední hodinu se studenty šestého ročníku, jediná myšlenka, která zcela převládala v jeho hlavě, byla: Potter!
Ten spratek se neukazoval u jídla, nemohl ho potkat na chodbách, dokonce vynechal svůj milovaný famfrpálový trénink. Nebyl nikde k vidění, jako kdyby se rozplynul v pouhý vzduch. A měl tu drzost poslat McGonagallovou, aby mu řekla, že chce skončit se jeho hodinami.
Ne, tohle nedovolím! Ještě jsem s ním neskončil. Právě teď to začíná být doopravdy zajímavé… ozval se tajemný hlas v Severusově hlavě.
Myslí si, že se přede mnou může schovávat, a že mě může ignorovat! Měl celý víkend na to, aby za mnou přišel, ale neukázal se! Zatracený malý zbabělec, který se bojí konfrontace. Vždycky to byl zbabělec, stejně jako jeho milovaný otec. A to ani nemluvím o tom vlkovi a čoklovi - jeho kmotrovi. Banda klaunů bez mozku!
Oči mistra lektvarů se nebezpečně zúžily.
Dnes se musí ukázat. Jestli nepřijde na moji hodinu…
Cestou na vyučování letmo pohlédl na několik studentů prvního ročníku. Všichni zděšeně vklouzli do chodby vedoucí pryč od něj. Hábit za ním zuřivě vlál. Vypadal jako netopýr vrhající se na svou oběť.
Severus se ošklivě usmál.
Na druhou stranu to není takový zbabělec, jak vypadá. Vrhl se na syna rodiny Malfoyů a zlomil mu nos. No, ne že by se Potter někdy dokázal ovládat. Stačilo málo, aby ho vyprovokoval k zuřivosti. Vždycky odsekával, ale napadnout jiného studenta ve škole, přímo před nosem jeho ředitele koleje… Nečekal bych, že Potter něco takového udělá…
… Stejně tak neočekával, že to on je největší touhou Harryho Pottera. Byl to ohromující, dokonce šokující objev, když se vezme v potaz nenávist, kterou k němu Potter celé ty roky choval. A naopak. Kdyby mu někdo předtím řekl, že ho Potter chce, krutě by se mu vysmál. Ale věděl, že ten lektvar byl uvařený správně. Věděl, že je to pravda. Viděl to na vlastní oči…
… Na vlastní oči viděl, jak se na něj mladý muž zasněně dívá, zírá na něj s obdivem. Viděl tu bolestnou touhu vepsanou v Potterově obličeji. Hlad, který pozoroval v těch zelených očích, byl nepopsatelný. Nikdo se na něj za celý jeho život takovým způsobem nedíval a nevyslovoval jeho jméno s takovou touhou. Bylo to něco nového.
Pamatoval si své vlastní zděšení, které se objevilo, když si uvědomil, jaký druh vášně elixír v Potterovi vyzvedl. Čekal by různě věci, ale tohle ne… tohle ne!
Nemohl odtrhnout oči od těch Potterových, které přestaly vnímat cokoli jiného a viděly jenom Severuse Snapea. Na několik chvil se Severus stal středobodem světa Harryho Pottera. Byl to neobvyklý pocit.
Propadaje se hlouběji do svých vzpomínek si Snape vzpomněl na slzy tekoucí po Potterových tvářích a na jasně viditelnou bouli v jeho kalhotách.
Ne! Nebude přemýšlet o Potterovi a jeho erekci!
Snape vešel do další chodby a uviděl dva líbající se sedmáky z Havraspáru. Rozzuřeně je vyhnal a strhl jim patnáct bodů. Jakmile mu zmizeli z pohledu, vrátil se ke svým vzpomínkám.
Jenom stůl zabránil Potterovi v tom, aby se k němu dostal.
A co by se stalo, kdyby tam ten stůl nebyl…?
Pamatoval si to zděšení, které se objevilo na obličeji Harryho Pottera, když na něj konečně použil kouzlo, které ho zcela vrátilo na zem. Zhnusení, stud, rozpaky, odpor. Viděl to jenom Snape. Potter vypadal, jako by měl za chvíli začít zvracet. Ale Severus nebyl překvapený. Ne příliš často se muž dozví, že jeho nejhlubší, nejsilnější touhou, kterou je nemožné ovládnout, je všemi nenáviděný, odporný mistr lektvarů.
Snape se pro sebe hořce usmál. Tohle samozřejmě nic nemění. Dál bude Pottera nenávidět, jen teď nad ním bude mít moc. S tímhle vědomím mu může udělat cokoli. Nemůže si odepřít využití tohoto faktu, aby toho spratka ještě víc ponížil. A možná tuto informaci dokáže využít i jinak?
Na rtech se mu objevil krutý úsměv.
Ach, jak musí být Potter zdrcený… Jistě, celý jeho život se obrátil naruby… A teď si musí najít nějakou terapii…
Ale ne všechno mu hrálo do karet. Polovina dětí ze Zmijozelu měla otce smrtijedy a bylo jenom otázkou času, než Temný pán všechno zjistí. A v ten moment ho zavolá na schůzku, jak Snape předpokládal. A nebude mít jinou možnost. Bude muset být první, kdo ho informuje. Temný pán to jistě bude považovat za zajímavé.
Mistr lektvarů se zamračil a zrychlil.
Potter musí přijít nebo toho bude litovat!
Když profesor došel do míst, kde studenti čekají, než hodina začne, rozhlédl se po jejich obličejích, a když si uvědomil, že Potter mezi nimi není, zatmělo se mu vztekem před očima.
Ten malej, hnusnej, arogantní, zbabělej… Začal Snape v duchu vypočítávat, když otevřel dveře a pustil studenty do učebny. Koutkem oka zahlédl nenadálý pohyb. Vzhlédl a sledoval, jak Potter nenápadně vychází zpoza rohu a zařazuje se na konec fronty studentů vstupujících do třídy.
Snape se v duchu triumfálně usmál.
A přesto přišel.
Potter kolem něj prošel, aniž by na něj jen letmo pohlédl. Navíc ve chvíli, kdy ho míjel, otočil hlavu zcela jiným směrem, jako by se na něj ani nemohl podívat.
Ten arogantní zmetek bude litovat, že sem přišel. Doopravdy toho bude litovat… pomyslel si mistr lektvarů a vztekle práskl dveřmi.
Všichni při té ráně nadskočili a s hrůzou sledovali, jak jejich profesor jde do středu místnosti. Snape pohledem přejížděl studenty, kteří se usazovali na svá místa a z tašek vytahovali učebnice a další materiály. Na chvilku se jeho oči zastavily i na Potterovi.
„Ticho!" zavrčel Snape nakonec na loudající se a bavící se studenty, chtěje začít hodinu co nejdřív. „Dnes budete připravovat lektvar pro růst vlasů. Tento lektvar je tak jednoduchý, že by ho měli být schopni uvařit všichni. Avšak když tak sleduji nadání některých lidí," mistr lektvarů se podíval na Longbottoma, „a mizivou úroveň jejich intelektuální kapacity, která je staví pod průměrné studenty, mám velmi závažné pochyby."
Neville krvavě zrudl a sklopil pohled.
Severus se pro sebe usmál a kouknul po Potterovi čekaje na jeho reakci, ale mladý muž se zatvrzele díval na suk na stole, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. Mistr lektvarů byl podrážděný. Jestli si s ním chce Potter hrát, s radostí ho naučí pár pravidel hry…
„Na tabuli jsou napsané ingredience," Severus mávl hůlkou, „a postup přípravy. Ve skříni," další mávnutí, „jsou nezbytné přísady. Na konci hodiny zkontroluji vaše výsledky. Váš lektvar by měl být průzračný s jemnou vůní pižma. Kdo připraví nejhorší…" Snape na chvíli ztišil hlas, „ten ho vypije, aby sám viděl, jaké následky mohou mít ignorace a stupidita v tak vznešeném umění, jako je vaření lektvarů."
Longbottom smrtelně zbledl, polkl sliny a zděšeně se podíval na tabuli. Studenti si rozhořčeně mumlali a šeptali, ale Snape je úplně ignoroval. Šel ke svému stolu, posadil se za něj a začal kontrolovat eseje studentů. Každou chvíli přejel učebnu pohledem, aby zkontroloval, že žádný ze studentů nezpůsobí závažnou nehodu. Když je třída složená z bandy tupých, líných děcek, není nehoda vyloučená.
Všichni se zvedli a přinesli si ingredience… Ne, ne všichni. Potter zůstal sedět? No jasně, Grangerová mu je donesla. Vždycky rád využíval jiné.
Stočil své černé oči zpět k eseji před sebou.
Takový nesmysl!
Severus přeškrtl celou esej.
Do třídy vrhnul další pohled. Jeho oči přitáhla čupřina tmavých vlasů.
Co to dělá? Proč pořád sedí a zírá na stůl? Všichni pečlivě následují instrukce, on je jediný, kdo se nechce podívat tímhle směrem. Ingredience jsou vypsané na tabuli, ty blázne!
Copak ti spratci nechávají mozky doma, jestli tedy vůbec nějaké mají?
Při dalším pohledu se okamžitě zaměřil na malou postavu. Mezi obočím se mu objevila vráska.
Co to Grangerová šeptá Potterovi? Pořád pokukuje po tabuli a… Snape svraštil obočí. Co to právě viděl? Diktuje mu, co je na ní napsáno? Nestoudný zbabělec! No, co bych od něj mohl čekat? Bude to popírat, bude to zapírat, ale nakonec se zlomí… Neobtěžuj se, Pottere. Nebojuj s tím. Prostě nemůžeš vyhrát. Budeš to muset přijmout…
Naplnilo ho ponuré uspokojení. Usmál se pro sebe a vrátil se k otravným esejím.
Severus cítil, jak ho začíná bolet hlava. Proč musím plýtvat časem na takový blbosti?
Znovu se podíval. Podíval se přímo na Pottera. Mladý muž k sobě přitahoval jeho pohled jako černá díra. Jako by ve třídě nebyli žádní jiní žáci.
Konečně se pustil do práce. Nožem seká kořínky kozlíku lékařského, ale… hmm, něco není v pořádku. Právě zamrkal… jako by pocítil bolest? Hádám, protože přendal nůž do levé ruky.
Snape přimhouřil oči a pořádně se podíval na Potterovu pravou ruku, kterou držel kořínky. Něco není v pořádku… Vypadá to, jako by ji něco bolestivě poranilo. Něco… malé ostré střepy? Rány se právě zhojily…
Sklo?
Co si ten blázen udělal s rukou? Malfoyův nos není ze skla.
A co, co na tom záleží, jestli má Potter zraněnou ruku…
Severus se vrátil k esejím, ale nemohl se na ně soustředit. Stejně byly všechny dobré tak akorát do koše. Kontrolovat tyhle čmáranice nemá vůbec smysl, stejně je to jenom ztráta času. Odložil brk a opřel se o opěradlo. Do třídy střelil výhružným pohledem. Vzhlédl právě včas, aby viděl Malfoye, jak mění kousek papíru v malého ptáčka, fouká do něj a posílá ho… Snape sledoval, jak oživený papírový ptáček nabírá směr… k… Potterovi.
Severus nebezpečně přimhouřil oči.
„Accio," vyštěkl a vzkaz změnil směr a ke Zmijozelově zděšení vletěl přímo do profesorovy natažené ruky. Když kolem něj Severus sevřel prsty, Malfoy, vždy bledý, zbledl ještě víc a otevřel pusu, aby něco řekl.
„Ano, pane Malfoyi?" zeptal se Snape a povytáhl obočí.
Zmijozel okamžitě zavřel pusu a střelil po profesorovi nenávistným pohledem. Koutkem oka si Severus všiml, že Potter také zbledl. Hádaje, co uvidí, otevřel origami ptáčka a koukl do psaníčka. Avšak to, co uviděl, překonalo dokonce i jeho nejdivočejší očekávání. V rohu papíru byla ručně dělaná kresba, na které se Potter předkláněl, a Severus dělal velmi sugestivní pohyby u zadku mladého muže. Ale to, co bylo napsáno pod tím, způsobilo, že Snape, poprvé od dětství, zčervenal.
Text byl jednou ze „zábavných" zmijozelských písniček:
Severus rozdrtil ptáčka v dlani, aniž by si přečetl konec a vražedně po Dracovi střelil pohledem.
Jeho mysl byla zaplněna přívalem vzteku. Jak se jeho vlastní Zmijozelové odvažují psát o něm takové věci! O Potterovi si můžou psát, co chtějí, ale nikdo nemůže psát takové věci o mistrovi lektvarů!
Ach, věděl, že Potter teď nebude mít lehký život, ale bylo mu jedno, jakému trápení bude Zlatý chlapec čelit! Ale samozřejmě si nemyslel, že se sám také může stát předmětem studentských vtípků. Neočekával, že se někdo pokusí zpochybnit jeho autoritu. Zvlášť ne Malfoy… i když on je syn smrtijeda. Rozhodl se, že Malfoy bude litovat, že to udělal! Poníží ho!
„Pane Malfoyi!" ze Severusových úst vyšlo vzteklé zasyčení. „Vaše kolej právě ztratila dvacet bodů! Večer se mi budete hlásit na školním trestu! Přesně v sedm!"
Zmijozel ztuhle seděl, jakoby spolknul pravítko a zíral na Snapea ve vzteklé nevíře.
Třída se naplnila překvapeným mumláním.
Byl potrestaný Zmijozel! Malfoy byl potrestaný! Snapem!
„Ticho!" zavrčel Snape a ostře se na studenty podíval. „Jestli ještě jednou chytím někoho, jak utrousí nejmenší narážku na nehodu, která se stala předchozí hodinu, bude potrestán školním trestem na každý víkend až do konce školního roku!" Severus si prohlížel obličeje zděšených studentů a všiml si, že Potter se dívá do svého kotlíku s krvavě rudými tvářemi. Jeho pohled se pak zastavil na Malfoyově vzteklém obličeji, na kterém se objevil letmý výraz opovržení, jako kdyby mu byl zákaz úplně ukradený a byl si jistý, že ho nějak obejde. „Jestli se někdo pokusí obejít zákaz, dozvím se to, to vás ujišťuji! Je to jasné, pane Malfoy?"
Draco se kousnul do rtu a vzdorovitě na Snapea zíral. Jeho šedé oči potemněly jako mraky během bouře a sem tam se mu v zorničkách odrazil záblesk zraněné pýchy, trefující se do Snapea, jako by ho chtěl okamžitě zpopelnit. Vypadal, jako by bojoval sám se sebou. Po několika chvílích napjatého ticha ztuhle kývnul hlavou.
„Výborně," odpověděl mistr lektvarů jedovatě. Malfoyovo rebelantské chování se mu nelíbilo. Musí ho znovu srovnat. Nikdo mu nebude odporovat. Nikdo! „Teď se vraťte k práci."
Rázně se obrátil a posadil se na židli u stolu, odkud měl perfektní výhled na celou třídu. Studenti, poté co si vyměnili několik rychlých pohledů, se vrátili zpět ke své práci. Po zbytek hodiny nikdo neřekl ani slovo. Snapeova výhružka, že ten, kdo připraví nejhorší lektvar, ho bude muset vypít, byla jako prásknutí biče a motivovala je. Nikdo ze studentů nechtěl být pokusným králíkem.
Potter několikrát upustil nůž nebo různé ingredience, čehož si Snape všiml.
Je těžké věřit, že takovej lempl může být nejlepší chytač tohoto století, pomyslel si Severus, když sledoval, jak se Potter snaží sesbírat přísady z podlahy. Vždycky měl víc štěstí než rozumu, dodal Snape v duchu. Další důvod proč ho nenávidět. Báječné, blbej nebelvírskej spratek! Severus ta slova téměř vyplivl nahlas. Jeho oči klouzaly po mladíkově útlém, kostnatém těle, dlouhých končetinách a divokých vlasech.
To co ho štvalo nejvíc, byl fakt, že se na něj Potter od začátku hodiny ani jednou nepodíval, jako by byl Severus jen bezcenná moucha na zdi. To, že ho Potter ignoroval, ho přivádělo k šílenství a bylo to ještě přiživováno vzpomínkou na předchozí hodinu, kdy Nebelvír neviděl nikoho a nic jiného než mistra lektvarů, jako by pro něj Severus byl nejdůležitější osobou na světě.
Teď Potter předstírá, že je pro něj ničím.
Vědomí toho Snapea rozčilovalo a jeho srdce bylo obklopené ledovými plameny vzteku, které pravidelně převažovaly nad jeho myšlenkami. Hořela v něm touha Pottera ponížit. Udělat něco, co ho přinutí litovat jeho chování!
„Čas vypršel!" vyštěkl Snape a zvedl se ze židle.
Přinutím ho!
Snape prošel třídou a zastavil se u stolu, kde seděl jeho nejhorší nebelvírský student a značně se potil.
„Longbottome!" zasyčel a s nechutí se díval na hubeného Nebelvíra, který byl naplněný strachem. „Nejen že váš lektvar má konzistenci zvratků, ale co je horší, stejně tak smrdí. Rozhodl jste se nás všechny zadusit, Longbottome?"
Od zmijozelských lavic byl slyšet tichý smích.
Nebelvírův obličej nabral barvu elixíru Desiderium Intimum.
„Ale co je možné očekávat od někoho, kdo má mozek o velikosti arašídu?" protáhl Snape. „Ve chvíli, kdy jste byl počat, vám byl zajištěn monopol na neúspěch," Severus odtrhl pohled od chlapce, který v tu chvíli vypadal, jako by snil o tom, že se schová pod stolem, a pohlédl na Pottera, který, svíraje zuby, zatvrzele zíral na druhou stranu učebny. „Samozřejmě tento dar někdy sdílíte s Potterem." Ve chvíli, kdy pronášel poslední slovo, se mu blýsklo v očích a hlas mu přešel v jedovaté syčení. Ale jedinou viditelnou reakcí mladého muže byly třesoucí se zaťaté ruce. Na Snapea dokonce ani nepohlédl. Neudělal žádný pohyb, jako by profesorova slova ani neslyšel. Snape tam mohl dál stát a urážet svého studenta, ale viditelně to nemělo žádný efekt.
Snape ucítil vztek, který v něm zahořel a měnil se ve vše spalující zuřící oheň.
Potter by měl zuřit, měl by chytit amok, začít ječet a protestovat. Měl by něco udělat! A místo toho si jen tiše sedí, jako by se nic z toho, co Snape říkal, nedostalo k jeho srdci nebo neudeřilo na citlivou strunu. Jako by Severus nad mladým mužem neměl vůbec žádnou moc.
Ale Snape věděl, že má. Pochopil to předchozí hodinu. Pozoroval to teď, když se díval na pevně sevřené pěsti a chvějící se ruce mladého muže před sebou. Ach, Potter je přímo na hraně… Musí ho ještě trochu postrčit a zlomí se!
„A teď, Longbottome," pokračoval a obrátil svou pozornost zpět k nervóznímu Nebelvírovi, „vypijte ten váš zázračný lektvar, ať vidíme, co se vám stane. Možná to z vás udělá hromadu dračích výkalů. Pochybuji, že by to někoho zklamalo, ale konečně můžete odhalit svůj osud."
V chlapcových očích se objevily slzy. Někteří nebelvírští se pokusili protestovat, ale Snape je pohledem umlčel.
„Na co čekáte? Vypijte to!" zavrčel Snape výhružně, až se někteří studenti zatřásli.
Longbottom spolkl slzy a trošku se napil lektvaru v lahvičce. Ruce se mu třásly tak, že ji měl problém přiložit k ústům.
„Přestaňte!" Ticho prořízlo zaječení Grangerové. Nebelvírka stála u svého stolu s očima vzdorovitě upřenýma na svého učitele. „Nemůžete ho přinutit udělat to. Nemáte dovoleno používat sílu, abyste utlačoval studenty!"
„Jak se opovažujete na mě mluvit tímto tónem!" Snapeův hlas se třásl vztekem. „Sedněte si, vy bláznivá holko, a jestli se ještě někdy opovážíte na mě takto promluvit, budete to vy, kdo vypije ten lektvar místo Longbottoma! Odebírám Nebelvíru třicet bodů!"
Grangerová zbledla a ztěžka polkla. Chtěla říct něco dalšího, ale Weasley ji zastavil. Jemně ji zatahal za rukáv a něco jí zašeptal.
Severus se otočil zpět k Longbottomovi a věnoval mu nenávistný pohled. Chlapec zavřel oči a rychle lektvar vypil.
Třída ztichla. Všichni zadržovali dech a sledovali, jak se Neville zhnuseně otřásl a položil lahvičku zpět na stůl. V tu samou chvíli mu na obličeji a rukách začaly vyrůstat chomáče černých chlupů. V několika chvílích bylo celé jeho tělo pokryto stále rostoucími chlupy, mezi kterými se leskly dvě k smrti vyděšené oči.
„Dobře, dobře…" Profesorův hlas prolomil ticho vládnoucí v učebně. „Vidím, že váš vzhled nakonec pasuje k vaší inteligenci," posmíval se Severus. „Slečno Grangerová, doprovoďte prosím tu opici na ošetřovnu. Pomfreyová najde způsob, jak ho vrátit zpět do normálu, a když ne, bude to pro kouzelnický svět malá ztráta."
Snape se ušklíbl a odtrhl oči od Longbottoma, jehož chlupy byly nyní tak dlouhé, že se dotýkaly podlahy. Stočil pohled ke stolu, kde seděli Potter, Weasley a Grangerová. Grangerová rychle vstala od stolu a běžela pomoct Nevillovi. Držíc ho za ruku ho odvedla ze třídy.
Triumf, který Snape cítil, zmizel jako ranní mlha, když zjistil, že Potter se celou dobu díval opačným směrem, jako by ho vůbec nezajímalo, co Snape jeho příteli udělal. Vztek se změnil v ledové ostří zuřivosti, které bodalo do mužova podvědomí. Přešel přímo k Nebelvírovi.
Stoupl si přímo před stůl a díval se na Pottera, který sbíral odvahu, a kterému hrálo na tvářích zrudnutí od vzteku, které bylo vystřídané zblednutím strachem. Nebelvírův lektvar byl barvy medu a byl by docela dobrý, jenom kdyby…
Listy rulíku, pomyslel si profesor a úkosem se podíval na Pottera, který se nervózně kousal do rtu.
„Kterou přísadu jste zapomněl, pane Pottere?" zeptal se Snape protahuje slova.
Harry se díval na lavici a zůstával zticha, měně tak vztek, který v Severusovi po celou hodinu vřel, v něco ostrého, ledového a nekontrolovatelného. Potter ho neustále ignoroval tak ostentativně, že jeho vztek překročil meze a změnil se v palčivou touhu opět vidět svůj odraz v těch zelených očích.
Toužil Pottera vidět zlomeného. Chtěl, aby nad sebou konečně ztratil kontrolu. Chtěl v těch zatracených zelených očích vidět vztek. Vidět tisíce nekontrolovaných pocitů zračících se v Potterově obličeji. Chtěl, aby začal vyšilovat a chtěl, aby viděl, jak hluboce ho nenávidí.
„Ptal jsem se, kterou přísadu jste zapomněl!"
„Nevím, pane," Potter odpověděl tak tiše, že ho Snape sotva slyšel.
„Možná, že kdybyste se podíval na tabuli, tak byste věděl, kterou přísadu jste vynechal!" zavrčel Severus a cítil, jak palčivý vztek přebírá kontrolu nad jeho myslí a dělá jej stále víc a víc lehkomyslným. „Ale proč byste měl mít zájem o pouhé pokyny k dnešním přísadám, když nemáte zájem ani o úpěnlivý pohled vašeho takzvaného přítele, Longbottoma, který na vás upíral před chvílí? Musí z vás být velmi zklamaný. Zlatý chlapec ho tentokrát nezachránil… Jaká škoda."
Potter sebou trhl a obličej mu prořízly blesky.
Snape zadržel dech.
Zabralo to.
Potter pomalu zvedl oči. Poprvé od začátku hodiny se podíval přímo do Snapeových očí.
„Baví vás to?" ozval se chladný, tvrdý hlas z Potterových rtů. Hlas, který již před dlouho dobou překročil hranice nenávisti. Hlas, který plál tisíci emocemi. Zelené oči byly zakryté temným stínem, takže pro Severuse nebylo možné v nich číst. Na moment v nich probleskly lítost a bolest, ale byly rychle vystřídány jedovatým pohrdáním. Lítost, znechucení, nenávist a… něco jiného. Něco zvláštního, divokého, nespoutaného, téměř šíleného… Ale všechno bylo pryč tak rychle, jako se to objevilo, zanechávaje za sebou jenom nezlomnou prázdnotu a úplnou lhostejnost, jako by se Potter za každou cenu pokoušel skrýt své emoce a zastrčit je hluboko do svého nitra, kde by se k nim mistr lektvarů nemohl dostat.
Ale bylo příliš pozdě. Snape již pochopil, co viděl…
Pocítil triumf. Jako by mu Potter dal ten nejlepší dar, jaký by si dokázal představit.
„Ano, velmi…" odpověděl a jízlivě se usmíval.
Byla to pravda. Ještě nikdy se tak nebavil… Ach, ale ta pravá zábava teprve začíná…
Ozval se zvon oznamující konec hodiny a Severus několikrát zamrkal, jako by se vracel do reality. Potter skousl ret a rychle se podíval jinam. Mistr lektvarů se obrátil ke třídě a zařval: „Konec hodiny. Všichni ven!"
A rychle vyrazil ke svému stolu. Potřeboval být chvíli sám. Potřeboval chvíli, aby mohl přemýšlet, co teď dělat. A věděl, ach ano, věděl velmi dobře… že teď bude moci udělat cokoli…
Studenti začali rychle sbírat své věci, chtějíce se co nejdříve dostat z učebny a říct všem, co se stalo. Ale Snapeovi to bylo jedno. Posadil se ke stolu a s přimhouřenýma očima pozoroval Pottera. Nebelvír se zašklebil bolestí, když zvedal svoji tašku na rameno a upustil ji na zem. Pak Severus, aniž by přemýšlel o tom, co dělá, otevřel jeden ze svých šuplíků a vytáhl malou lahvičku.
„Pane Pottere!" Chlapec při zvuku jeho hlasu ztuhl. „Zůstaňte po škole. Potřebuji si s vámi…"
Nestihl to doříct. Harry popadl svoji tašku a vyběhl z místnosti takovou rychlostí, jako by ho něco honilo.
Po chvilce ohromení Severuse znovu zalil vztek. Ale pořád to nebylo dost na to, aby to zničilo to krátké vítězství, kterého nad Potterem dosáhl.
„Weasley!" zavrčel Snape, než Nebelvír stihl odejít z učebny. Zrzek naprázdno polkl a se strachem se podíval na svého profesora. „Pojďte sem."
Když se mladý muž dostavil před Snapeův stůl, mistr lektvarů mu nevrle podal malou lahvičku. „Dejte tohle Potterovi a řekněte mu, ať si to třikrát denně dává na tu ruku." Když viděl Weasleyův zmatený a nedůvěřivý pohled, Severusova obočí se výhružně stáhla. „V mé třídě musí mít všichni studenti funkční obě ruce," dodal. „Nedívejte se na mě takhle. Kdybych chtěl Pottera otrávit, už bych to udělal před dlouhou dobou."
Když se šokovaný Nebelvír obrátil k odchodu, Snape ho ještě jednou zastavil.
„A Weasley, poraďte Potterovi, že není moudré, ignorovat mě v mých hodinách."
Weasley kývl a vyběhl z místnosti, zavíraje za sebou dveře.
Pak bylo v místnosti požehnané ticho. Severus se pohodlně opřel na své židli a povzdechl si.
To byla velice zajímavá hodina.
Ve středeční večer profesor Snape spěšně kráčel chodbou, pociťuje v levém předloktí sžíravou bolest.
Temný pán to už ví…
Po pondělní hodině, během které přinutil Longbottoma vypít jeho lektvar, mu ostatní učitelé nedali chvilku klidu a pořád mu předhazovali, co udělal.
Pomfreyová byla ze všech nejhorší. „Mohl jsi ho otrávit! Mohl oslepnout! Mohl jsi ho dokonce zabít! Nikdy jsem u profesora neviděla tak nezodpovědné chování!" ječela na něj.
Prýtová, která vypadala jako rozhořčená nadouvající se slepice, ho nazvala sadistou a McGonagallová - další matka Tereza utiskovaných dětí - se od něj ostentativně odvrátila pokaždé, když ho potkala.
Malá ztráta, myslel si Snape. Přinejmenším se teď nemusím pořád dívat na její nesouhlasné pohledy.
Dokonce i Brumbál si ho vzal stranou a dal mu přednášku o zneužívání moci a o humánním zacházení se studenty. A to ani nemluvě o tom, že Severusovi připomněl, že povinností profesora je učit a povzbuzovat studenty a ne je místo toho zraňovat. Z celé přednášky si Severus pamatoval jenom příšerný smrad Burmbálova přeslazeného čaje, jehož šálek mu byl také nabídnut.
Jestli si některý z nich myslel, že si vezme jejich „svaté" rozhořčení k srdci, tak ho neznali příliš dobře. Nesnášel, když se někdo míchal do jeho vyučovacích metod a s těmito studenty ani jinou možnost neměl.
Severus se zamračil.
Když Longbottom chodil od jednoho ke druhému a stěžoval si všem, které potkal, bylo zajímavé, že až doposud žádný z profesorů nezmínil ten incident s Potterem. Zřejmě se ten chlapec rozhodl nechat si to celé pro sebe.
Nezazlívám mu to. Kdyby to řekl, znamenalo by to, že by musel vysvětlovat svou temnou sexuální posedlost svým mistrem lektvarů…
Snape se pro sebe usmál.
Potter se začal objevovat na konci jídel a i v chodbách. Pravděpodobně proto, že jeho zákaz fungoval.
Ale to nebyla jediná věc, která se změnila. Severus víc a víc cítil Nebelvírovy žhnoucí pohledy. Byly to rychlé kradmé pohledy během jídel nebo na chodbách. Avšak ne dostatečně rychlé, aby si jich mistr lektvarů nevšiml. A pokaždé pocítil uspokojení. Vše bylo přesně tak, jak předpokládal. Potter se začínal lámat, stával se slabším, nemohl se bránit. V jeho pohledech se začalo mimo nenávist objevovat něco záhadného… Zvědavost a fascinace začaly převládat nad ponížením a strachem.
Avšak nejzajímavější bylo setkání s Potterem dnes odpoledne v jedné z chodeb, když měl Snape hlídku. Severus ho viděl, když mladý muž vycházel zpoza rohu a hrabal se v tašce. Když se míjeli, Snape si všiml, jak Potter vzhlédl, když ho zakryl temný stín a jak se jeho oči najednou rozšířily strachem. Výsledkem bylo, že Harry upustil svoji tašku, která přistála na zemi a u Severusových nohou se rozlétl její obsah.
„Pottere," protáhl Snape sarkasticky. „Vidím, že i setkání se mnou na chodbě je pro vaše pošramocené nervy velkou výzvou."
Harry zrudl a začal sbírat své věci z podlahy. Nevzhlédl, ale Severus v jeho tápavých, ztuhlých pohybech viděl obrovskou nervozitu.
Potter se tak třásl, že Snape začal vážně přemýšlet, co by Potter udělal, kdyby se ho teď pokusil dotknout. Řval by? Utíkal? Byl v pokušení to zjistit.
Ale ještě ne…
Chvíli tam stál a zíral na Nebelvíra klečícího na podlaze. Pásl se očima při myšlence, že Potter by před ním měl pokaždé klesnout na kolena.
Pohrdavě se usmál a odešel.
Později Snape mnohokrát přemýšlel, co ho po několika krocích přinutilo otočit se, ale udělal to, a co viděl, ho ohromilo. Potter stál uprostřed chodby, k hrudi si tiskl svoji tašku a sledoval Snapea očima ztraceného dítěte, které vypadalo, jako by něco ztratilo. Ale ve chvíli, kdy si všiml, že se Snape otočil, se s hrůzou podíval na podlahu a rychle odešel.
Brzy Potter nebude moci svou touhu ovládat. Brzy za ním začne chodit, prosit ho… o všechno.
A pak bude mít škodolibou radost. Bude to potěšení vidět před sebou poníženého Pottera.
Tyto myšlenky nechtěly Severuse opustit, ani když pokračoval chodbou ke vstupní síni. Ale teď na ně nebyl čas. Potřeboval je rychle dostat ze své paměti a zapomenout na všechno.
Znamení na jeho ruce znovu vzplálo.
Temný pán nerad čeká.
Mistr lektvarů zrychlil svůj krok.
*****
„Severusi…" Voldemortův hlas prolomil ticho v temné místnosti. Ze stropu visel jediný lustr a osvětloval obličeje smrtijedů sedících u dlouhého stolu v suterénu Mafoyova sídla. „To je doopravdy velmi zajímavé." Chladně se usmál. „Kdo by řekl, že je Potter schopný takové… touhy."
Snapeův obličej byl prázdný. Ztuhle seděl po Voldemortově pravici a v jeho výrazu nebyla ani stopa po jeho pravých pocitech.
„Jsem rád, že jsem vám mohl poskytnout zajímavé zprávy, můj pane," odpověděl tichým klidným hlasem.
„Jako obvykle jsi mě nezklamal," odpověděl Voldemort. „To co jsi řekl, by nám mohlo pomoci. Myslím, že to budeme moci použít." Úsměv Temného pána byl příšerný. „Podívej se na mě, Severusi."
Snape poklesl pod pohledem rudých, nelidských očí Temného pána. Velmi silně si uvědomoval, jak Temný pán proniká do jeho mysli. Bez váhání ho vpustil, jako by před ním neměl žádné tajemství. A pak ucítil chlad - Voldemort mu začal posílat příkazy přímo do hlavy. Myšlenky Temného pána byly stejně zmrzlé jako jeho srdce, obalovaly mysl mistra lektvarů a vrážely své ledové pařáty do jeho vědomí.
Když si je Snape přečetl, chápal, proč Temný pán nechce, aby kdokoli jiný znal jeho plán.
Voldemort se vytáhl z jeho mysli. Severus se na něj podíval a temně a nepříjemně se usmál.
„Víš, co dělat," zasyčel Temný pán.
„Samozřejmě," odpověděl mistr lektvarů.
„Za odměnu za svou oddanost můžeš dostat informace z našich hostů," řekl Voldemort. Smrtijedi, kteří je sledovali v uctivém tichu, se začali otáčet a dívat se na sebe navzájem.
„Můj pane," řekl najednou Lucius Malfoy, zvedaje se ze své židle a skláněje hlavu. „Odpusťte mi mou troufalost, ale byl jsem to já, kdo je sem přivedl. Neměl bych to také být já, kdo by měl mít tu čest…"
„Ticho!" Voldemortův hlas udeřil jako blesk. „Opovažuješ se zpochybňovat můj rozkaz?"
„Samozřejmě že ne," odpověděl Lucius rychle. „Odpusťte mi." Rychle se posadil, ale díval se na Snapea s nenávistí a žárlivostí.
„Ty, Luciusi, bys mi měl přivést svého syna. Mám pro něj úkol," poručil Temný pán. Malfoy kývl.
„A teď… Červíčku," Voldemort promluvil velmi tiše a u dveří se objevila slabá shrbená postava. „Doveď Severuse k našim hostům."
„Jistě, můj pane," odpověděl Pettigrew pisklavě a uklonil se tak hluboko, že se nosem téměř dotknul podlahy.
Snape se zvedl, aniž by Malfoyovi věnoval jediný pohled, jako by ten muž byl pouhý červ, každým pádem hluboko pod ním.
Když zamířil ke dveřím, kde stál Červíček, zastavil ho hlas Temného pána. „Severusi… až všechno řeknou… zabij je."
Mistr lektvarů kývl a odešel.
Červíček ho vzal do malé páchnoucí cely. U zdi se krčili tři vyděšení lidé pokrytí krví. Vypadali jako rodina. Zavalitá čarodějka, vysoký, hubený kouzelník se zcuchanou bradkou, který měl na oku zaschlou krev a mladá čarodějka, okolo devatenácti, které musela být velmi atraktivní, dokud nebyla mučena za hranici bolesti a utrpení.
Severus vstoupil do cely a podíval se na rodinu zcela bez pocitů a lhostejně, jako by se díval na věci a ne na lidi. Vytáhl hůlku a bez emocí v hlase řekl, „Jdi ven a zavři za sebou dveře, Červíčku."