Nocte Semper

Harry Potter a Severus Snape fan fictions



Varování - 18+

Na této stránce naleznete slash povídky s motivy ze světa Harryho Pottera. Vyskytuje se v nich pár Severus Snape/Harry Potter. Pokud je Vám myšlenka na homosexuální vztah nepříjemná, opusťte prosím tyto stránky.
2. Ztěží dýchám
I'm falling apart
I'm barely breathing
With a broken heart
That's still beating

- "Broken" by Lifehouse

Harry se hnal bradavickými chodbami, jako by chtěl uniknout sám sobě. Doběhl do první umývárny, na kterou narazil, ohnul se nad umyvadlo a zvracel. Teprve když přestal zvracet, se jeho tělo přestalo třást. Vypláchnul si ústa, opláchnul obličej a podíval se na svůj obraz v zrcadle. Sledoval svůj bledý obličej a v duchu slyšel ozvěnu svých slov, která se k němu vracela s rostoucí silou a intenzitou a pokaždé ho zasáhla dokonce ještě bolestněji:

Zatímco si mě budeš brát…

Zesílil svůj stisk na okraji umyvadla, až mu začaly bělat klouby.

Vezmi si mě, Severusi.

Nebelvír udeřil pěstí do svého zděšeného odrazu v zrcadle rozbíjeje ho na kousky a prolomil ticho ochraptělým výkřikem. Kousky skla se mu zařízly do ruky a další se rozletěly po podlaze. Ignoruje krev a bolest padl na ledovou podlahu, kde se stulil do klubíčka a začal zoufale vzlykat.

Tohle nemůže být pravda. Prostě nemůže. Je to šílený! Snape musel do Hermionina lektvaru něco přidat. Chtěl mě ponížit, zostudit. Měl to v plánu od začátku. Vždycky mě nenáviděl.

Před očima se mu zjevil profesorův obličej vyjadřující to samé překvapení a ohromení, jaké Nebelvír sám cítil. Ale rychle tu vizi zahnal.

Ano, jsem si jistý, že mě chtěl ponížit. A povedlo se mu to. Konečně! Jak může být tak krutý? Co za člověka to musí být, že tohle udělal? Konečně našel způsob… jak mě zlomit.

Harry se stulil ještě víc a opřel si hlavu o kolena.

Nechci ho vidět! Nechci ho vidět! Už se mu nikdy nepodívám do obličeje! Nezaslouží si to! Od teď už pro mě Severus Snape neexistuje!

Všichni to viděli… To se museli pobavit. Harry Potter, Chlapec-který-přežil, jehož nejhlubší touhou je všemi studenty nenáviděný, umaštěný mistr lektvarů. Možná to dokonce uveřejní v Denním věštci. Jak znám Malfoye, tak pravděpodobně nezaváhá, aby to řekl všem zmijozelským, kteří to neviděli a i svému otci, který to bezpochyby dá do novin.

Harry měl znovu pocit, že se pozvrací.

Pro Merlina, jak se na mě dívali… Dokonce i Ron a Hermiona. Jak se jim můžu znovu podívat do očí? Jak to můžu vysvětlit? Nikdo mi nebude věřit. Nikdo. Tohle je konec všeho. Všeho, čím jsem.

Mladý muž zíral na místo na zdi. Jeho oči byly prázdné a nevidoucí jako by se plavil mořem vzpomínek, sledoval obrazy, které ho unášely pryč. Po chvíli se mu na obličeji objevil nástin smutného úsměvu.

Já a Snape? To musí být nějaký zvrácený vtip. Nenávidím ho! Vždycky jsem ho nenáviděl! Dokonce ani fakt, že mi zachránil život, nic nemění na tom, že je to ten nejodpornější, nejhnusnější a největší bastard na světě!

Máš ty nejkrásnější oči na světě.

Harry si zoufale zacpal uši přeje si přehlušit ozvěnu, která se mu stále vracela a nenechávala ho v klidu. A pokaždé když se vrátila, tak to znamenalo jenom zoufalství a bolest.

Ne, nestalo se to. Nemohlo! Byl to jenom sen! Za chvíli se vzbudím a všechno bude tak, jako předtím. Musí to být sen!

Aby se pokusila ulevit utrpení, začala jeho mysl popírat, že se to všechno stalo. Ale ani trochu to nepomohlo. Bolest jeho zraněné ruky byla až příliš skutečná. Slzy kanoucí po jeho tvářích byly stejně skutečné jako studená kamenná podlaha, na které seděl. Všechno byla pravda. Neuvěřitelná a zkurvená, ale pořád pravda.

Schoval si obličej do dlaní chtěje se zbavit ohromujících obrazů a slov, která ho pronásledovala. Chtěl je schovat v temném tichém a bezpečném rohu své mysli na místě, kde je nikdo nikdy nenajde.

Překvapeně sebou trhnul. Na chodbě zaslechl kroky.

Bylo po vyučování a studenti začali hromadně zaplňovat chodby, zvuk jejich smíchu vrátil Harryho zpět do reality. Okamžitě vyskočil z podlahy a zkrvavenou rukou si setřel slzy.

Se strachem se zadíval na dveře.

Nemůžou ho chytit. Musí se schovat někde, kde ho nikdo nenajde!

Zoufale se rozhlížel po místnosti, a pak klouzaje na podlaze poseté rozbitým sklem se hnal do jedné z kabinek a zavřel se v ní právě ve chvíli, kdy se dveře do umývárny se skřípáním otevřely, a někdo vešel.

„Harry, jsi tu?" Byl to Hermionin hlas.

Harry, sedící na poklopu od záchodu s nohama vytaženýma nahoru, zavřel oči a zadržel dech.

„Kámo, my víme, že tu jsi. Máme tvoje věci." Ronův hlas byl tichý a nervózní. „Jestli chceš, tak je tu můžeme nechat, aby sis je vzal… nebo tak něco."

„Rone!" pokárala ho Hermiona šeptem a otočila se k zamčeným dveřím, za kterými se Harry schovával. „Poslouchej, Harry… Co se stalo ve třídě…" Na chvilku se odmlčela a hledala správná slova. „Jsem si jistá, že se musela stát obrovská chyba. Určitě jsem musela ten lektvar zkazit."

„Ale ty jsi nikdy ne… Au!" Ron vydal zvuk, jako by mu někdo dupnul na nohu a ztichnul.

„Harry?" zavolala Hermiona, stojící tak blízko u dveří, jako by se o ně opírala. „Pojď ven, prosím. My víme, že to není tvoje chyba. Nevěděl jsi, co děláš. Půjdeme za profesorem Brumbálem a všechno mu řekneme."

Najednou se dveře otevřely. Hermiona uskočila, ztratila rovnováhu a spadla na Rona, který ji na poslední chvíli zachytil.

„To. Ani. Nezkoušejte," zavrčel Harry s důrazem na každém slově.

Když se na něj přátelé podívali, Ron šokovaně otevřel pusu a Hermiona vyjekla.

„Harry, co…" Hlas se jí zachvěl, když mu trochu se třesoucím prstem ukazovala na obličej a ruku. Harry pohlédl na svůj odraz v zrcadle a viděl, že má na obličeji fleky a kapky krve. Podíval se na svou zkrvavenou ruku, překvapeně si ji prohlížel, jako by mu ani nepatřila a otočil se k přátelům:

„Budu v pořádku. To teď není důležitý." Chvilku jen zamyšleně stál, jako by se pokoušel udělat rozhodnutí. „Musíte mi slíbit, že žádnému z učitelů neřeknete, co se dnes stalo na hodině."

„Ale Harry… Brumbál se o tom musí dozvědět! Snape tohle nesmí dělat. Je to úplně nelegální!" Hermiona byla viditelně rozzuřená. Bylo to jasné z jejího postoje a ztvrdlých rysů. Ron od ní odstoupil, udržuje bezpečnou vzdálenost. „Musíš jít za profesorem Brumbálem a všechno mu říct!"

Harry se v duchu pokusil si ten rozhovor představit.

„Řediteli, musím vám něco říct. Profesor Snape mě přinutil vypít lektvar, který odkrývá nejhlubší touhy, a pak se ukázalo, že to, po čem nejvíc toužím, je… profesor Snape. Chtěl jsem, aby si mě vzal a jen při té myšlence se mi postavil. A všichni to viděli…"

„Ach, to je velice závažný problém. Nechceš nějaký citrónový bonbón?

„Harry? Harry, slyšíš mě?" Hermionin hlas se prodral skrze Harryho myšlenky a přivedl ho zpět do reality.

„Ne!" zařval najednou. „Nikomu o tom neřeknu! A ani vy ne!"

„Ale Harry…" pokoušel se mu něco říct Ron.

„Jestli mě chcete zradit, tak prosím, jděte a řekněte to všem, které potkáte. Ale jestli to uděláte, tak se ke mně už nikdy nepřibližujte!"

Ron rozpačitě sklopil oči.

„Snape se asi pěkně bavil, když jsem utekl. Co… co říkal?" zeptal se s nádechem zaváhání v hlase.

„Nic." Hermiona se smutně podívala na svého kamaráda. „Byl bledý, stál u svého stolu a zíral na dveře."

„Doopravdy. Vypadal divně," řekl Ron. Když se Malfoy začal smát, Snape se prostě otočil ke třídě, ukončil hodinu a řekl nám, ať odejdeme."

„Počítám, že si chtěl své vítězství užít o samotě," řekl Harry hořce a trochu skřípal zuby. „Slavný Harry Potter konečně zničený a ponížený Severusem Snapem."

„Harry, to si nemyslím," začala Hermiona, ale byla přerušena jeho ostrým pohledem.

„Snape je hnusnej hajzl a nic to nemůže změnit. Konečně vyhrál! Ach, jak pyšný musí být!" Hlas se mu třásl vztekem, který ovládal jen s velkými obtížemi.

V tu chvíli se dveře do umývárny otevřely a vstoupil nějaký prvák.

„Nevidíš, že ji právě POUŽÍVÁM?" zařval Harry a chlapec smrtelně zblednul a beze slova vyběhl ven.

„Uklidni se, Harry," zašeptala Hermiona. „Jenom ti chceme pomoct."

„Dobře. Tak mi doneste neviditelný plášť. Sem."


*****

Harry pod svým pláštěm procházel bradavickými chodbami a snažil se nevrazit do žádného ze studentů procházejících okolo. Přemýšlel, jak se můžou tak bezstarostně smát a vtipkovat, když je celý svět v troskách.

Každou chvíli zaslechl úryvek věty:

„Potter… Ukázal… Snape… Šok… Zábava…"

Takže drby už se začaly šířit, pomyslel si Harry vztekle. Skvělý. Prostě zatraceně kurevsky skvělý…

„… a pak se Potter rozbrečel. Doopravdy jste mohli vidět jeho erekci, když vyrazil třídou ke Snapeovi!" Při zvuku hlasu Draca Malfoye se Harry prudce otočil a viděl, jak jeho nenáviděný nepřítel popisuje obecenstvu kolem sebe ten incident ve třídě. Všichni řvali smíchy, včetně Malfoye, který při popisu začal Harryho parodovat. Nasadil směšný výraz, natáhl ruce dopředu a klopýtaje vyrazil ke Goylovi s výrazem zbožňování v zasněném obličeji. „Máš ty nejkrásnější oči na světě…" popotahoval a vzlykal. „Vezmi si mě, Severusi…"

Zmijozelští propukli v tak hlasitý smích, až z toho Harryho zabolely bubínky. Malfoy se řehtal tak, že se musel chytit Crabba, aby nespadl.

Harryho přemohl vztek. Chtěl Malfoye praštit a servat mu ten debilní úsměv z toho jeho hnusnýho nadutýho obličeje.

„Jestli se Potter ukáže u večeře," zahihňal se Draco a pokoušel se popadnout dech, „bude litovat, že se vůbec narodil!"

Harrymu vyrazily na čele studené krůpěje potu. Opakoval si, že musí svůj vztek udržet na uzdě a ustoupil do rohu, kde zavřel oči a zakryl si uši.

Musí se uklidnit. Teď se nemůže ukázat. Sežrali by ho zaživa. Jeho touha servat Malfoyovi úšklebek z tváře teď byla ničím v porovnání s hanbou, jakou cítil, když si vzpomněl, že jeho politováníhodné představení hrálo hlavní roli. Byl příliš slabý, aby se tím teď zabýval. Ano, je pravdou, že čtyřikrát čelil Voldemortovi, ale to byl jenom jeden kouzelník, který ohrožoval jeho a jeho milované. Teď se bude muset poprat nejen s celou školou, ale i se svou hanbou a ponížením. Jeho zcela roztříštěná sebeúcta je příliš silným protivníkem.

Chtěl zmizet, rozplynout se ve vzduchu. Navždy se stát neviditelným.

Už se nikdy nikomu nemůže ukázat. Cítil, že bude muset odejít z Bradavic. Ale kam? Bradavice jsou jeho domov. Nemůže je opustit. Nemá, kam by jinam šel.

Několikrát se zhluboka nadechl pokoušeje se dostat pod kontrolu bouři, která v něm zuřila, a pak otevřel oči. Zmijozelští, řičící smíchy, se přesunuli do Velké síně. Harry si povzdechl a táhl se do ložnice.


*****

„Harry? Jsi tady?" Ronův šepot se rozlehl tichem panujícím v ložnici. Harry se jemně dotkl závěsu na své posteli. Ron si s úlevou povzdechl a přešel na místo vedle kamarádovy postele.

„Přinesl jsem ti něco k jídlu, kámo." Ron natáhl ruku s talířem. Harryho ruka se objevila, chytila ho a stáhla se zpět pod neviditelný plášť. Ozvalo se zamlaskání a polykání. Ron se posadil na postel a trpělivě čekal, až jeho přítel dojí. Když mu Harry podal talíř zpátky, mumlaje při tom díky, Ron si odkašlal a zeptal se, „Jak ti je? Jsi v pořádku?"

Chvilku bylo ticho.

„Až na to, že si všichni myslí, že jsem gay a zvrhlík, je všechno v pořádku."

Ron zrudl a tiše řekl, „Hermiona se snaží zabránit lidem, aby o tom mluvili, ale oni nepřestanou."

„Díky, Rone. To bylo uklidňující," Harryho hlas byl neobvykle dutý.

Ron se pokusil vymyslet nějaká povzbuzující slova, ale nemohl na žádná přijít. V těchto situacích byla Hermiona vždycky lepší, ale ta tu teď nebyla a Ron byl v koncích. Po několika minutách nepříjemného ticha, plaše řekl, „My jsme s tebou, Hermiona a já. A pár dalších lidí. Ne všichni jsou takový zmrdi, jako Malfoy a ta jeho banda. A jako Seamus s Deanem, kteří si z tebe pořád dělají srandu. Kdybych mohl, já…"

„Dobře," přerušil ho Harry. „Nemusíš mě utěšovat. Nemusíš tu se mnou sedět."

„Jsme kámoši. Nemůžu tě tu nechat samotnýho." Když Harry neodpověděl, Ron se zeptal, „A co tvoje ruka?"

„Docela dobrý," odpověděl Harry tiše. „Přestala krvácet a už to ani tolik nebolí."

„No, Hermiona ví něco o léčivých kouzlech. Ale možná by bylo lepší, kdybys šel k…"

„Ne!" přerušil ho Harry ostře. „Už jsme o tom mluvili."

Najednou tiše zaskřípaly dveře.

„S kým to mluvíš?"

Neville vešel do místnosti a Ron chvatně vyskočil z Harryho postele.

„S nikým," odpověděl rychle a předstíral, že něco hledá na podlaze. „Nemůžu najít svoje kouzelnické šachy."

„Harry je tady, že jo?"

Ron se vyděsil.

„Proč to říkáš?" Pokusil se přinutit svůj hlas, aby zněl netečně a nezaujatě, ale Neville ho už neposlouchal. Zíral na Harryho postel, jako by o něčem uvažoval.

„Harry, jestli tu jsi, chci, abys věděl, že ti věřím. Snape tě jen chtěl ponížit. Pravděpodobně do toho lektvaru něco dal, víš… víš…" Tváře mu zbarvilo zrudnutí. „Vždycky tě nenáviděl. Měl jsi vidět, jak u večeře upřeně zíral na tvoje prázdné místo. Pravděpodobně se po tobě chtěl zase vozit. Ale neboj," Neville se rozpačitě usmál. „Máš nás. Já ti věřím. Luna ti věří. A pár dalších lidí taky."

Neville chvilku postával, jako by chtěl říct něco dalšího, ale pak se otočil a zamířil ke dveřím.

„Díky, Neville," zašeptal Harry.


*****

Harry se hnal bradavickými chodbami.

Nechtěl přijít pozdě na vyučování. Pokoušel se běžet co nejrychleji, ale vypadalo to, jako by ho nějaká neviditelná bariéra zastavovala na místě a nedovolovala mu pohnout se dál. Jeho pohyby byly pomalé a omezené a měl pocit, jako by byl pod vodou. Ale věděl, že nesmí přijít pozdě! Musí to stihnout za každou cenu!

Pohyboval nohama, co nejrychleji mohl, ale měl pocit, že se pohybuje šnečí rychlostí.

Najednou těsně před ním vyrostla kamenná zeď. Táhla se z jedné strany chodby na druhou a blokovala mu cestu. Věděl, že žádná jiná cesta tu není. Vyskočil a zachytil se vršku. Pak začal šplhat, oddechuje přitom námahou. Když seskočil na druhou stranu, uviděl pod nohama prázdnotu, temnou bezednou propast, nad kterou se vznášel vratký most s několika provazy jako zábradlím. Šel k němu. Pevně svíral lana, protože věděl, že jsou tím jediným, co brání tomu, aby byl pohlcen zející propastí pod sebou. Pomalu se začal sunout na druhou stranu. Když byl uprostřed, ucítil poryv horkého vzduchu a po chvíli se přímo vedle něj objevil sloup ohně. Zděšeně vykřikl. Pevně sevřel lana a zavřel oči, když se mostek začal nebezpečně kývat. Pak z propasti vylétl obrovský, děsivý a řvoucí norský ostrohřbetý drak. Harry ztuhnul a zíral příšeře do očí. Ve chvíli, kdy drak otevřel tlamu, aby vyplivl oheň a proměnil ho v hromádku žhavého popela, ozval se z vrchu Hagridův hlas:

„Norberte! Kde seš, ty zlobivá potvoro!"

Dračí tlama se zavřela a Norbert rozprostřel svá obrovská křídla a odlétl. Harry si s úlevou povzdechl. Jakmile bude po vyučování, bude si muset promluvit s Hagridem a bude trvat na tom, že by na hradě doopravdy neměl přechovávat obrovské oheň plivající draky!

Zbytek mostku přešel bez nějakých větších překvapení, ale na jeho konci ho čekaly nekonečné schody vedoucí dolů a mizející někde v temnotě. Ve chvíli, kdy položil nohu na první schod, změnily se schody v plochý svažitý povrch. Harry s výkřikem dopadl na zadek a sklouzl dolů přímo do temnoty. Se skřípotem a bouchnutím dopadl na podlahu v tmavé místnosti. Jediné světlo vycházelo z pochodně visící na zdi.

Byl ve sklepení. Co tu dělá? Měl by spěchat na přeměňování.

Ve chvíli, kdy na to pomyslel, se za ním zhmotnila postava a něčí ruka mu zakryla ústa. Harry se pokoušel křičet, ale nevyšel z něj žádný zvuk. Cítil, jak ho silné ruce zdvihají z podlahy a hází ho na zeď. Zezadu se k němu přitisklo extrémně chladné tělo, a pak si uvědomil, že je nahý. Když se druhá ruka pevně sevřela kolem jeho penisu a začala ho honit, zasténal. V tu chvíli se cítil, jako by jeho tělo explodovalo v milión jisker lechtajících a pálících jeho nervová zakončení, beroucích pryč všechnu jeho sílu a nechávajících ho oslabeného. Cítil, jak se pod ním podlamují nohy, ale prsty svíral trhlinky v kamenné zdi, aby nespadl. Najednou ucítil na krku horký dech, a pak bolestivé kousnutí do klíční kosti. Tiše zasténal a jeho penis se prudce otřásl. Sebral v sobě všechnu svou sílu a pokusil se osvobodit, ale nebyl toho schopný. Cítil se slabý a bezmocný. A ruka, která se rychleji a rychleji pohybovala po jeho palčivé erekci, mu způsobovala mrazivé mravenčení po celé páteři, které nemohl ovládnout. Bylo to jako by mu tělem projížděl proud, ochromoval ho a bral mu všechnu sílu vůle.

Začal kňourat a vzdychat potěšením. Opřel si čelo o chladnou zeď sklepení a pokoušel se ovládnout střídající se vlny horka a chladu. Cítil, jako by se nořil hlouběji do lepivé, dusivé temnoty zapomínaje vše, co je pro něj důležité. A jedinou hmotnou věcí byla chladná ruka rychle zpracovávající jeho penis a přivádějící jeho tělo a mysl do stavu nepředstavitelného opojení. Muž za ním ho mučil pomalým olizováním. Prozkoumával místo za Harryho ušima, na jeho krku a jeho ramena. Každý dotek byl žhavý, vlhký jazyk byl jako rozžhavený pohrabáč, pálící značka na jeho kůži. Nebyl schopný cokoli udělat. Cítil se jako loutka vedená rukama a rty neznámého, v jeho rukou zcela bezmocná.

A pak u svého pravého ucha uslyšel hluboký, tajemný šepot:

„Až s tebou skončím, nebudeš víc, než vyhořelé uhlí."

Harry si pomyslel, že bude trvat jenom chvilku a exploduje v mužových rukou a síla výbuchu bude tak velká, že samotný hrad se otřese ve svých základech. Když se tělo za ním trochu posunulo a ruka zakrývající jeho ústa se přesunula k temenu jeho hlavy, tiše zasténal. Dlouhé, chladné prsty vklouzly do jeho vlasů a Harry potěšeně vyjekl, když byl chycen mezi mužovu chladnou pokožku a studené kameny zdi a žár, který se zmocnil jeho hrudi, pomalu ovládal celé jeho tělo. Cítil, jak se mu do krku boří zuby, jak ho silně tahá za vlasy, a jak je jeho hlava násilně nakloněna. Působilo mu to bolest, ale cítil nepředstavitelné potěšení, které ho udeřilo jako bič a hodilo jím proti zdi.

„Vidím, že se ti líbí bolest." Nebyla to otázka, ale Harry instinktivně kývl, užívaje si ostrý, intenzivní pocit, který byl jako droga. Bylo to dokonce lepší než potěšení. Ne, byla to sama o sobě… rozkoš.

„Perfektní," pokračoval temný, chraplavý hlas, zatímco chladná ruka, která stále zpracovávala jeho erekci, najednou zastavila a silně se kolem něj sevřela. „Protože se ti chystám způsobit hodně bolesti."

Harry zasténal. Znovu byl silně zatahán za vlasy a v tu samou chvíli byl otočen a hrubě strčen zády ke zdi. Když vzhlédl, uviděl před sebou démonické černé oči…

… a vzbudil se s hlasitým zasténáním. Srdce mu prudce bilo, jako by se pokoušelo vytrhnout se mu z hrudi. Celé tělo se mu otřásalo vlnami rozkoše pomalu mizejícími z jeho hrudi. Zasténal a zabořil hlavu do polštáře pokoušeje se zastavit pocity a vjemy na jeho tělo. Když se byl konečně schopný uklidnit, a když se zmírnil palčivý pocit potěšení, otevřel oči a podíval se na své pyžamové kalhoty. V rozkroku viděl obrovskou lepivou skvrnu. Když nadzvedl lem kalhot, viděl, že má podbřišek pokrytý semenem.

„Kurva! Kurva! Kurva!!!" klel tiše a nevěřícně zíral na ten nepořádek. „To nemůže být pravda. To není možný! Sakra!"

Rozhlédl se po místnosti po svých spících spolubydlících, kteří mírumilovně klímali, a poděkoval bohu, že si předtím, než šel spát, vzpomněl umístit kolem své postele zvuk tlumící kouzlo.

S povzdechem znovu padl na polštář a zavřel oči. V mysli se mu začaly zjevovat obrazy z toho snu.

Vzpomněl si na schody… a na sklepení… a na černé bezedné oči…

Tep se mu zrychlil.

Ne, to nemůže být pravda!

„Harry! Harry! Vzbuď se." Harry ucítil, jak mu někdo třese rukou a slyšel Ronův hlas, prokousávající se přes mléčnou, hustou mlhu spánku obalující jeho rozespalou mysl. „Jdeme všichni na snídani. Obleč se a pojď."

„Nikam nejdu," řekl Nebelvír a přetáhl si pokrývku přes hlavu.

„Nebuď hlupák, kámo. Koneckonců něco jíst musíš."

„Přines mi jídlo sem, jako včera."

„Ale Harry…" začal Ron, ale Harry ho silným hlasem přerušil:

„Rone, prosím!"

Zrzek zavřel pusu a kývl. Než měl Harry možnost zvednout se z postele, jeho přítel zmizel.

Zatímco se oblékal, přemýšlel Harry o způsobu, jakým bude teď muset žít. V žádném případě už nebude moct chodit svobodně po hradu. Na všechny hodiny bude chodit v plášti a bude si ho sundávat na poslední chvíli těsně před třídou, právě včas na to, aby ho učitelé ještě vzali do třídy. Ron a Hermiona ho budou zásobovat jídlem. A famfrpál… To byl Harryho největší problém. Famfrpál je jeho největší vášní, ale jak by se teď mohl podívat komukoli z týmu do očí? Bude muset s něčím přijít. Možná, že když si budou myslet, že nastydl, nebude se v blízké budoucnosti muset účastnit tréninků. A do dalšího zápasu by se situace mohla uklidnit a on by mohl hrát. Teda pokud ho samozřejmě nevyloučili z týmu, protože si myslí, že chce spát s nejnenáviděnějším učitelem na škole. A možná že zmeškané tréninky budou důvod pro jeho vyloučení.

Harry si povzdechl a sedl si na kraj postele.

Všechno je to Snapeova vina! Ten umaštěnej zkurvysyn mu úplně posral celej život! Nikdy mu to neodpustí! Najde způsob, jak se mu pomstít, a pak bude Snape litovat každýho jedovatýho slova, každý hnusný poznámky, kterou kdy Harrymu řekl. Nikdo nikdy nemůže vyvolat v Harrym takový syrový bublající vztek jako Severus Snape! Jenom Snapeovo jméno způsobovalo, že v Harrym začala vřít krev! Jenom ta myšlenka, že by někdy mohl cítit touhu k takové napodobenině člověka, jako je Severus Snape, byla směšná!

V Harryho hlavě se vynořila představa dvou temných, bezedných, démonických očí, která viděl ve spánku…

To nemohl být on.

Ne, to určitě nebyl.

Navíc, vzpomínka na ten sen byla tak nejasná, když se probudil, že přemýšlel, jestli se mu to doopravdy zdálo, nebo si to jenom myslel. Každopádně, zřejmě každý mladý muž v jeho věku se občas probudí v tohle stavu… a nezáleží na tom, co se mu zdálo… dobře?

Kroky na schodech přerušily Harryho myšlenky. Vyděšeně přes sebe rychle přehodil neviditelný plášť, ale byl to jenom Ron, který se vracel se snídaní. Harry se rychle najedl, a pak odkráčel na přeměňování s otcovým pláštěm ovinutým pevně kolem sebe.

Nemohl říct, že by před prvním setkáním s ostatními studenty nebyl nervózní, nebo dokonce vyděšený, ale rozhodl se jim nedat šanci trápit ho. Ve chvíli, kdy se objevila profesorka McGonagallová, si Harry plášť rychle stáhl, strčil ho do batohu, několikrát se zhluboka nadechl, a pak vyskočil zpoza rohu a vběhl do třídy právě když McGonagallová zavírala dveře za posledním studentem. Profesorka se na něj překvapeně podívala, ale jeho náhlý příchod nijak nekomentovala. Avšak mezi studenty jeho objevení způsobilo značnou senzaci. Všichni na něj zírali a šeptali si mezi sebou, zakrývali si pusy a občas propukli v smích.

„Co se to děje?" přísný hlas profesorky McGonagallové přerušil mumlání rozlévající se třídou. „Ticho! Posaďte se a vezměte si učebnice."

Poprvé v životě byl Harry rád, že McGonagallová je přísná učitelka a nestrpí ve třídě žádné diskuze. Posadil se vedle Rona a pokoušel se nedívat na nikoho konkrétního, zvlášť ne na nikoho u zmijozelských stolů. Věděl, že kdyby se ho Malfoy pokusil něčím vyprovokovat, ztratil by trpělivost a udělal nějakou hloupost. Vzpomínka na to, co Malfoy řekl včera na chodbě, byla stále čerstvá a Ron mu řekl, že během večeře a snídaně Zmijozelové soutěžili v tom, kdo přijde se „zábavnější" písničkou o něm a Snapeovi. Harry nechtěl vědět, na co přišli.

Během zbytku hodiny Harry přemýšlel, jak by mohl skončit s lektvary. Radši by zemřel, než aby se šel zeptat Snapea. Nechtěl s tím bastardem mít nic společného. Nejlepší by bylo, kdyby toho zasrance s hákovitým nosem a úzkými rty zkřivenými do sarkastického úsměvu nemusel nikdy vidět.

Ale věděl, že potřebuje hodiny lektvarů, aby se mohl stát bystrozorem. Ale v kouzelnickém světě je spousta jiných zaměstnání, ve kterých by mohl excelovat. Mohl by se stát profesionálním hráčem famfrpálu. K tomu by určitě lektvary nepotřeboval.

Šťouchanec od Rona ho vytrhl z jeho myšlenek. Vzhlédl a všiml si, že se na něj McGonagallová dívá s přísným výrazem.

„Možná by se pan Potter mohl přestat vznášet v oblacích a vrátit se k hodině."

„Omlouvám se," zamumlal Harry a sklopil oči ke stolu. Okolo sebe uslyšel zlomyslný šepot.

„Pottere, sníš o Snapeovi?" To byl Seamusův hlas.

„Zmlkni!" zasyčel Harry. Seamus s Deanem se začali hihňat a Harry skončil se zářivým zrudnutím.

Během přeměňování, kde měnili šneky v ručníky - v čemž doopravdy neviděl žádné praktické využití - Harry zjistil, že je příliš roztěkaný, než aby se mohl pořádně soustředit. Hučení, které provázelo praktická cvičení, bylo pro studenty ideální příležitostí mluvit o Harrym, a k němu sem tam dolétly různé nechutné a znepokojující komentáře. Ron s Hermionou seděli každý po jedné jeho straně, jako jeho osobní ochranka, a zaráželi všechny provokace na vrub jejich přítele. Harry jim byl za to vděčný. S každou jedovatou poznámkou, která se k němu od jeho bývalých přátel donesla, cítil rostoucí frustraci. „Snapeův milenec", „Snapeova děvka" - to byly ty jemnější termíny, kterými ho uráželi.

Když se pokoušel přeměnit svého šneka, třásly se mu ruce.

„Harry, řekni to McGonagallové," Hermionin hlas byl téměř prosebný. „Ona to ukončí."

„Ne!" zasyčel Harry a pokoušel se soustředit na kouzlo.

Snil o tom, že už je po hodině a všichni mu dají konečně pokoj. Chtěl utéct a schovat se v ložnici. Rozhodl se, že na další hodiny nepůjde. Nechtěl dát dalším studentům víc příležitostí, jak ho ponížit.

Hluk ve třídě přerušilo zaklepání na dveře. McGonagallová je šla otevřít, krátce promluvila s osobou stojící za nimi, a pak řekla studentům, „Za chvíli budu zpět. Pokračujte v hodině." Střelila po nich zlověstným pohledem a odešla.

Jakmile se za ní zavřely dveře, Harry se napjal a zasténal. „Ale ne…"

„Pottere!" Když uslyšel hlas Draca Malfoye ozývající se z druhé strany učebny, kde Malfoy seděl, ztuhl. „Kdes byl tak dlouho? Schovával ses u Snapea ve sklepení?"

„Drž hubu, Malfoyi!" zařval Ron, ale blonďák ho úplně ignoroval.

„Cos dělal?" pokračoval Zmijozel a zlomyslně se usmíval. „Uspokojil Snape tvoje perverzní představy?"

Harry ucítil příliv studu a nenávisti. Kolem sebe viděl pobavené obličeje mající potěšení z toho, jak ho Zmijozel ponižuje.

„Řekni nám, jaký to bylo, když si tě bral," pokračoval Malfoy, každé jeho slovo jako bodnutí ho Harryho srdce a vnitřností rozpalovalo jeho touhu po odplatě. „Bylo to jako v tvých představách? Šukal tě a ty ses díval do jeho černých, vzrušujících očí a prosil o víc?"

Smích kolem něj byl hlasitější. Malfoy se jen usmíval, potěšený sám sebou. Jediná věc, kterou Harry v té chvíli cítil, byla nenávist.

„Pottere, řekni nám, jaký to je, když ho kouříš? Chutná jeho sperma jako lektvary?"

Harrymu se zatmělo před očima. Neslyšel nic jiného, než Malfoyův hlas a viděl jenom jeho. Vztek, který v něm rostl, ho roztřásl. V koutcích očí ho pálilo. Ron a Hermiona ho s obavami sledovali.

„Pottere, ukaž nám, jak sténáš jeho jméno," Malfoy zavřel oči a zaklonil hlavu. „Ach, Severusi, šukej mě… takhle… víc! Ah!"

Smích, který propukl v celé třídě, byl ničím v porovnání se vzteklými výkřiky, které porazily Harryho mysl a unikly mu z úst. Řízen instinktem a úplně zapomínající na cokoli jiného vyskočil z lavice, udělal několik kroků a vrhl se na blonďatého Zmijozela. Mafloy překvapeně vykřikl, když byl sražen z lavice a přistál na zemi s Harrym na sobě. Ten byl zaslepen zuřivou nenávistí. S výjimkou touhy po vraždě už nic necítil. Chtěl Malfoye zničit, rozdrtit jeho lebku, vydloubnout mu oči, zlámat kosti! Slepě bojoval a bestie v něm řvala, užívala si strachu a bolesti, která z Malfoye vycházela. Když udeřil Zmijozela do nosu, ze kterého se vyvalila hustá krev, rány na jeho ruce se znovu otevřely. V tu samou chvíli ho Malfoy v obraně udeřil do čelisti a Harry v ústech ucítil hořkou příchuť krve. Okolo sebe slyšel výkřiky a jekot, ale bylo to jako by k němu přicházely z daleka. Ve chvíli, kdy ho zezadu popadly něčí ruce a pokusily se ho odtrhnout od jeho cíle, ho Malfoy chytil za vlasy.

„Harry, přestaň!" dolehl k němu Hermionin poplašený výkřik.

Harry se kroutil a unikl ze sevření, pak skočil zpět směrem ke zkrvavenému Zmijozelovi. A najednou mezi nimi byla bariéra, kterou nemohl překonat.

V učebně náhle zavládlo ticho.

Harry se s lapáním po dechu zvedl z podlahy a podíval se ke dveřím. U vchodu stála profesorka McGonagallová s nataženou hůlkou a v obličeji měla výraz hrůzy smísené se vztekem.

„Všichni s výjimkou pana Pottera a pana Malfoye okamžitě odejdou!" Hlas se jí rozhořčením třásl. „Jděte!"

Studenti si bez jediného slova sbalili své věci a spěchali z učebny. Harryho dech se pomalu vracel k normálu, jak se mu z těla vyplavoval adrenalin. V té době ucítil nesnesitelnou bolest v pravé ruce. Také cítil, jak mu po rtech stéká krev. Malfoy, držící si nos, který silně krvácel, se pomalu zvedl z podlahy.

McGonagallová ztuhle přešla ke svému stolu, posadila se za něj a zírala na dva studenty s nebezpečným výrazem.

„Může mi někdo vysvětlit, co se stalo?"

Harry se zadíval na podlahu a sevřel pěsti.

„Bodder je šílebej," řekl Mafloy. „Vlhl se na mě bez bůvobu a pokusil se mě zabíd."

„Doopravdy?" McGonagallová se na Malfoye přísně podívala, jako by pochybovala o jeho nevinnosti. „Pottere, vysvětlete váš útok na pana Malfoye."

Harry zůstal tvrdohlavě mlčet a pokoušel se jí nepodívat do očí. Nemohl vymyslet žádnou výmluvu a ve skutečnosti by McGonagallová pravděpodobně žádné lži, kterou by vymyslel, nevěřila. Vrhl se na Mafloye a zlomil mu nos. Žádná výmluva ho z tohohle nedostane.

„Pottere, položila jsem vám otázku!" její hlas byl ostrý jako břitva. Když Harry zůstal zticha, profesorka stiskla rty. „Velmi dobře, jestli mi to nechcete vysvětlit, nebudu vás nutit. Ale tohle je sotva to chování, které čekáme od studentů šestého ročníku. To, co se dnes v mé třídě stalo je zavrženíhodné a neakceptovatelné! Zvláště v mé nepřítomnosti! Oba dva jste porušili minimálně pět pravidel školního řádu a měli byste se stydět! Odebírám každému z vás padesát bodů! Pane Malfoyi, jděte prosím na ošetřovnu a pak si domluvte schůzku s profesorem Snapem kvůli vašemu trestu. Po zbytek dne jste omluven z vyučování."

Malfoy se otočil, střelil po Harrym pohledem, jako by mu říkal ‚Ještě jsem s tebou neskončil…' a odešel z učebny.

„A co se vás týče, Pottere," profesorčin hlas se stal trochu míň ledovým. „Nevím, co vás přimělo k takové zoufalosti, jako je vrhání se na studenta během mé hodiny, ale bez ohledu na důvod jste se choval hanebně a vaše jednání je zostuzením nebelvírské koleje."

Během její řeči Harry nepřetržitě zíral na jedno místo na koberci.

„Teď," pokračovala profesorka, „jděte na ošetřovnu a pak se hlaste panu Filchovi a zeptejte se ho na svůj trest. Rozumíte?"

Harry pomalu kývl a otočil se k odchodu. Pak ho něco napadlo.

„Profesorko…" řekl tiše. „Mohu se vás na něco zeptat?"

McGonagallová se na něj přes brýle povídala. „Na co?"

„Chtěl bych skončit s lektvary," řekl. „Mohla byste dojít za profesorem Snapem a přesvědčit ho, aby mi dal výjimku ze své třídy?"

McGonagallová stáhla obočí k sobě, a pak jí jedno vylétlo nahoru. „Do pondělí nemáte lektvary. Do té doby…"

„Ne!" přerušil ji Harry. „Mám na mysli, že už je nikdy nechci mít. Chtěl bych je nahradit jiným předmětem."

Chvíli bylo ticho.

„Nebudu se vás ptát, co vás přivedlo k tomuto rozhodnutí, Pottere, protože mám podezření, že bych nedostala odpověď. Avšak chci, abyste si uvědomil, že když odejdete z lektvarů, nebudete se moci stát bystrozorem. Jste si jistý, že to chcete udělat?"

Harry kývl a stiskl zuby.

„Jste si jistý, že si to nechcete ještě rozmyslet?" V jejím hlase byl náznak naděje.

„Ne, tohle je mé konečné rozhodnutí."

Profesorka se na chvilku zamyslela, zkoumala Harryho oči, a pak tiše řekla, „Dobře, promluvím s profesorem Snapem. Můžete jít."


*****

Harry na ošetřovnu nešel. Chtěl se vyhnout nepohodlným otázkám o své poraněné ruce. Odpoledne a večer strávil v ložnici s výjimkou doby, kdy se musel hlásit u Filche na svůj trest. Školník mu poručil uklízet celý víkend všechny přístěnky ve škole, až se mu trochu uzdraví ruka.

Během oběda ho navštívila Hermiona a řekla mu, že se Hagrid ptal, co se stalo, a proč se neukazuje při jídle.

Večer po večeři se objevil Ron a informoval ho, že s ním chce mluvit McGonagallová.

Harry přes sebe přehodil neviditelný plášť a s tlukoucím srdcem běžel k jejímu kabinetu.

Doufal, že Snape souhlasil. Koneckonců Harryho vždy nenáviděl a chtěl se ho zbavit. Pravděpodobně byl velmi potěšený, že se jeho sen konečně splnil.

Před dveřmi si Harry svlékl plášť a zaklepal. Ředitelka koleje ho pozvala dál a řekla mu, ať se posadí.

„Mluvila jsem s profesorem Snapem," začala a dívala se na něj přes své brýle. „Byl velice pobouřený zprávou, že chcete skončit s jeho hodinami a kategoricky odmítá dát svůj souhlas."

„Co?" Harry zůstal bez řeči. Když se podíval na McGonagallovou, viděl, že i ona je překvapená.

„No, Pottere, obávám se, že toho pro vás nemohu víc udělat. Jestli chcete, můžete se ho pokusit přesvědčit sám. Profesor Snape mi zcela jasně vysvětlil, že vás chce vidět a promluvit si o tom s vámi."

Harry se při myšlence, že by měl se Snapem setkat o samotě, napjal.

Nikdy!

Táhl se zpět do ložnice a pokoušel si roztřídit myšlenky v hlavě.

Proč ho Snape nenechal odejít z jeho hodin? Vždycky se ho chtěl zbavit.

Na chvilku se zastavil.

No samozřejmě. To je jasný! Chce ho v hodinách otravovat. Ještě víc ho ponížit. A proč ne?

Nikdy nebude schopen vidět toho muže tváří v tvář. Už nikdy. Harry zrudl hanbou a ponížením. Jak by po tom, co se stalo ve třídě, ještě někdy mohl se Snapem normálně mluvit? Radši by nechal Weasleyova dvojčata, aby na něm vyzkoušela jejich netestované zboží, než aby se se Snapem setkal o samotě.

Jen při té myšlence na setkání se cítil slabý a zrychloval se mu tep.

Musí dál navštěvovat lektvary. Nemá jinou možnost. Musí na ty hodiny chodit a nějak se s tím popasovat.