Když se Harry Potter, student šestého ročníku Bradavické školy čar a kouzel, jednoho deštivého podzimního rána probudil, neměl nejmenší potuchy, že nadcházející den bude nejhorší v jeho životě. Jeho kouzelnická mysl cítila, že je něco špatně. Něco bylo ve vzduchu - jako náznak událostí, které budou následovat - a pokoušelo se to proniknout do jeho podvědomí, spolu s pocitem strachu a zklamání. Možná proto bylo vstávání tak těžké. Měl pocit, že když se pokusí vstát, pod nohama se mu otevřou brány pekelné.
Ale vstal. Vstal připravený čelit tomu, co přijde.
Avšak nečekal, že „to" přijde tak rychle a nečekaně.
Když vyšel z ložnice, zakopl, a tak zmatený, jak byl, sklouzl ze schodů a přistál na koberci ve společenské místnosti. Někteří nebelvírští se na něj překvapeně podívali. Sténal a třel si ruku, když se zvedal ze země, a když nebelvírští viděli, že je v pořádku, už mu nevěnovali pozornost.
„Skvělý, prostě skvělý," pomyslel si, když na koberci našel své rozbité brýle. Rudý rozpaky si je chvatně vrátil na nos, chtěje zmizet z očí svým pobaveným spolubydlícím. Pak si vzpomněl, že si zapomněl vzít učebnice a musí se vrátit do ložnice. Předtím než měl vůbec čas otočit se a začít lézt zpět po schodech, připojili se k němu jeho přátelé - Ron a Hermiona.
Ron se pokoušel udržet v obličeji vážný výraz, ale bylo to skoro nemožné. „Seš v pohodě, kámo?" zeptal se a vyprskl smíchy. Harry zatnul zuby. No, co jiného od něj mohl čekat?
„Rone, jak se můžeš takhle chovat? Neviděl jsi, že se Harry téměř zabil?"
Hermiona se s obavami dívala na Harryho. „Zranil ses? Stalo se ti něco vážného? Nezajdeme k madam Pomfreyové, aby tě prohlédnula?"
Harry v duchu zaskučel.
„Ne, Hermiono. To doopravdy není potřeba."
„No… tak dobře."
Jistě, Hermiona nebyla přesvědčená, ale přinejmenším ho přestala otravovat.
Ukázala na jeho brýle. „Zase sis je rozbil," podotkla a vytáhla hůlku. „Oculus repa - AHH!"
Kouzlo se změnilo v překvapený výkřik a výkřik bolestí, když jí Křivonožka vyskočil na záda a začal se po nich šplhat nahoru. Hůlka se rozzářila a Harry cítil, jak mu něco probodává kůži na tvářích. Překvapeně vykřikl, když mu na obličeji začalo růst něco dlouhého, úzkého a pružného.
„Ale ne!" Hermiona si překryla ústa rukou a Ron se předklonil, pokoušeje se chytit dech, zatímco se smál.
„Je mi to tak líto, Harry!" řekla, když ji její kamarád odstrčil stranou a přešel přes místnost. Harry se podíval do zrcadla a uviděl, že má na obličeji dlouhé kočičí fousky. Zavřel oči a jako mantru si opakoval: „Nepanikař, neboj se… Nádech, výdech, jsou to tví přátelé a chtěli ti jenom pomoct…"
„Myslím, Harry, že teď musíš doopravdy na ošetřovnu," řekla Hermiona rozpačitě.
Harry si jenom povzdechl.
Ach ano, brány pekelné se pro něj otevřely a lákají ho, aby udělal krok přes práh.
*****
Madam Pomfreyová spráskla ruce, když ho uviděla. Avšak když spatřila jeho zoufalý výraz, pokusila se ho uklidnit tím, že mu řekla, že ho dokáže relativně rychle vyléčit, ale že to bude bolestivý proces.
A byl.
Po hodině mučení, během které ležel a čekal, až jeho fousky budou spáleny do takové míry, že jejich vytrhání bude dostatečně bezbolestné, a pak po „vytrhávacím" procesu, bylo jedinou věcí, kterou Harry chtěl udělat, jít zpátky do postele a prospat celý ten strašný den. Když konečně dorazil na jasnovidectví, ukázalo se, že zatímco on podstupoval to nesnesitelné mučení, jeho spolužáci relaxovali a odpočívali. Kentaur Firenze dnes udělal jednu z těch relaxačních hodin, kdy leželi na trávě pod hřejivým sluncem - iluzí vytvořenou jejich profesorem - a poslouchali zpívání ptáků a cvrlikání cvrčků, využívaje ten čas k odpočinku.
Harry sevřel pěsti a doufal, že tahle noční můra už brzy skončí.
Mýlil se.
V přeměňování si poprvé v životě vedl hůř než Ron. Místo toho, aby přeměnil želvu v balón, přeměnil to nebohé zvíře v nafouknutou létající želvu s hrozně hloupým výrazem. Navíc, když se kouzlo pokusil zvrátit, želva praskla a začala létat kolem třídy a narážet do všeho, co jí stálo v cestě, dokud profesorka McGonagallová neobnovila pořádek a nepotrestala Harryho odečtením Nebelvíru deseti bodů.
Po této hodině měl Harry náladu pod psa a všechny Ronovy a Hermioniny pokusy rozveselit ho ztroskotaly. Začal mít vážné podezření, že je na něm nějaká kletba. Navíc měl obrovský hlad, protože zatímco byl na ošetřovně, promeškal snídani. Když byla konečně doba oběda, neskutečně se mu ulevilo, ale bylo to jenom krátkodobé, protože po obědě ho čekaly dvě hodiny lektvarů se Snapem. A to stačilo, aby to zkazilo chuť k jídlu dokonce i tomu nejhladovějšímu Nebelvírovi.
Naštěstí to byla poslední hodina dne.
Když zvážil všechno, co se dnes stalo, byl si jistý, že tahle hodina bude absolutní noční můra. Ne že by lektvary byly někdy příjemné, ale teď mu připadaly ještě horší. Doufal, že je nějakým způsobem překoná. Snape ho přece nemůže ponížit při každé příležitosti! Rozhodl se, že zatímco bude jíst, zopakuje si něco na hodinu. Jenom pro případ, že by se je Snape pokusil překvapit nějakým testem, jak má obvykle ve zvyku. Ale když se podíval do tašky, zděšeně zasténal.
Zapomněl si učebnici lektvarů!
„Harry, co…" zeptala se Hermiona, překvapená jeho chováním, když se rychle vymrštil od stolu a rozběhl se ke dveřím.
„Později!" zavolal přes rameno a běžel do ložnice.
Když doběhl k nebelvírské společenské místnosti, unavený a potící se, našel Buclatou dámu spokojeně si spící ve svém rámu. V tu chvíli si vzpomněl, že dnes se měnilo heslo a on se zapomněl zeptat Rona nebo Hermiony na nové.
Sakra!
S hlasitým zasténáním se otočil a rozběhl se zpět do Velké síně.
Když lapaje po dechu minul dveře, první věc, kterou uslyšel, byl uštěpačný hlas Draca Malfoye, který seděl u zmijozelského stolu.
„Co se děje, Pottere? Hledáš svůj mozek?"
Zmijozelští se rozeřvali smíchy.
Harry zavřel oči a podrážděně si povzdechl. Do mysli se mu vkradla velice vzrušující představa, ve které vlastníma rukama zabil Malfoye. Ale teď nemá čas! Zabije ho později.
Doběhl k Ronovi a Hermioně a přerývaně řekl:
„Heslo…změnilo… Řekněte mi…"
„Heslo? Chceš znát heslo do společenské místnosti? Zlatá zlatonka," odpověděla Hermiona. „Ale, Harry, co se stalo?"
„Teď ne!" štěkl a podruhé se rozběhl do společenské místnosti. Když se konečně dostal ke vchodu, měl pocit, že někde cestou ztratil plíce. Lapaje po dechu řekl Buclaté dámě heslo, počkal, až si přestala stěžovat, že ruší její spánek a vběhl do společenské místnosti a nahoru do ložnice. Učebnice byly na dně jeho kufru. Když je konečně našel, uvědomil si, že úplně propásl oběd a brzy začne vyučování. Takže po prokletí Snapea, lektvarů, schodů, Buclaté dámy a svého kufru opustil společenskou místnost a rozběhl se ke schodům vedoucím do sklepení.
V dalším patře se dostal do pasti v části hradu, ze které nebylo cesty zpět, protože se schody začaly pohybovat opačným směrem.
Zděšený, že jde pozdě na hodinu, začal pobíhat chodbami pokoušeje se najít východ. Nakonec sestoupil po nějakém úzkém, točitém schodišti, které ho dovedlo do části hradu, která mu byla zcela neznámá.
Zatímco bloudil chodbami, hruď se mu stahovala strachem a přemýšlel o tom, že si radši nechce ani představit, co by mu mistr lektvarů mohl udělat. Znal Snapea. Nebylo dovoleno přijít na jeho hodinu pozdě, byť o několik sekund. Zavřel oči a začal proklínat vše, co neproklel předtím.
Konečně našel cestu ke schodům a modle se, aby se mu nestalo nic jiného, došel ke dveřím učebny mistra lektvarů. Několikrát se zhluboka nadechl, pokoušeje se uvolnit a uklidnit se. Nervózně si skousl ret a dotknul se kliky. Ale než stihnul dveře otevřít, do hlavy se mu vkradl velice pesimistický scénář toho, co by se mohlo stát, až dveře otevře. Měl zvláštní pocit, že když to udělá, bude to jako by překročil brány pekelné.
Podívejme se na fakta… Dnešní den je jedna obrovská katastrofa. Když vejdu do Snapeovy učebny, skončí ještě hůř. Možná bych se měl vrátit k madam Pomfreyové a pokusit se vykroutit se z toho. Ale jak znám Snapea, když se neukážu na jeho hodině, najde mě, i kdybych byl v nejhlubším koutě hradu, a přitáhne mě zpět.
Bylo jasné, že nemá jinou možnost. Znovu si povzdechl a rozhodl se. Stisknul kliku.
Velmi brzy se to ukáže jako špatné rozhodnutí.
Ve chvíli, kdy vešel do třídy, byl slyšet Snapeův hlasitý hlas:
„Ach, pan Potter nás poctil svou přítomností. Jak jsme za to vděční."
Harry na chvíli zavřel oči. Začínal v něm vřít strach smísený se vztekem, který ho strkal do hustých mraků nervozity. Ale jeho výraz zůstal netečný. Věděl, že tohle je jenom začátek. Snape bude mnohem, mnohem horší…
„Co tak důležitého zabránilo naší malé celebritě v tom, aby se dostavila včas na mou hodinu?"
Harry si pomyslel, že by bylo lepší zemřít, než přiznat Snapeovi, že si zapomněl učebnice. Už začal vymýšlet přesvědčivou omluvu, když najednou uslyšel Draca Malfoye, jak sladkým hlasem pronáší:
„Profesore, můžu vysvětlit Potterovo zpoždění." V očích se mu zlomyslně blýskalo. „Potter tu nemohl být přítomen včas, protože pobíhal po hradě a hledal svůj mozek."
Zmijozelští vyprskli smíchy.
Harry dokázal snést urážky, ale ve chvíli, kdy na tenkých rtech mistra lektvarů uviděl náznak úsměvu, ucítil, jak jím cloumá nespoutaný vztek.
„Drž hubu!" zasyčel na Malfoye, stěží schopný zabránit svým rukám, aby se stiskly v pěst.
„Odebírám Nebelvíru dvacet bodů za vaši drzost, Pottere!" Snapeovy oči se pomstychtivě zaleskly. „A dalších dvacet za vaše zpoždění! Teď, jestli nechcete, aby vaše kolej přišla o další body, si sedněte!"
Harryho oči potemněly. Ale zdržel se toho, aby něco dalšího řekl, přestože měl na jazyku jízlivou poznámku a šel na druhý konec učebny, aby se posadil - co nejdál, co se od Snapea mohl dostat. Vztekle se podíval na Malfoye, ztěžka dosedl na lavici a vytáhl si učebnice.
„Jak jsem říkal, než nás pan Potter přerušil," Snapeovy oči se zapíchly do Harryho. „Budete připravovat extrémně složitý a vzácný lektvar nazývaný Desiderium Intimum. Ví někdo, co je to za lektvar?"
Hermionina ruka vystřelila nahoru.
Snapeovy oči bloudily po třídě, ujištujíce se, že nikdo jiný nezná odpověď, a pak zavrčel:
„Ano, slečno Grangerová?
Hermiona se zhluboka nadechla:
„Desiderium Intimum je znám jako Elixír nejhlubších tužeb. Je to prastarý lektvar, který byl až donedávna zakázaný. Je používán k tomu, aby byly poznány něčí nejhlubší tužby. Ten, kdo ho vypije, si přestane všímat čehokoli jiného a stane se otrokem své největší tužby. Nikdo tomu nemůže odolat," dokončila obzvlášť podmanivým hlasem.
Snape ostentativně ignoroval její odpověď, ale mezi studenty způsobila rozruch.
„Hlavními účinky tohoto elixíru jsou vyvolání, odhalení, a co více, aktivování jedincovy nejhlubší touhy. Občas si osoba pod jeho působením tyto touhy dokonce ani neuvědomuje," řekl Snape temně.
Učebnou se rozlehl nadšený šepot.
„Na tabuli," Snape mávl hůlkou, „jsou vypsané nezbytné ingredience a je tam popsán způsob přípravy. Máte čas do konce hodiny. Můžete začít."
Mistr lektvarů se vrátil ke svému stolu a začal opravovat eseje. Harry měl nepříjemný pocit, že se na něm temné oči zastavily o trochu déle než obvykle. Setřásl ze sebe ten nepříjemný dojem, podíval se na tabuli a úlevně si vydechl.
Naštěstí je tentokrát Snape nezkoušel…
Vstal a šel si pro přísady. Nelíbil se mu způsob, jakým se na něj profesor čas od času díval. Vypadalo to, jako by něco schovával. Jako by něco plánoval…
Harry nikdy nebyl v lektvarech dobrý a tenhle hrozný den ho ještě víc rozptyloval a nedovoloval mu soustředit se na svůj úkol. Takže na konci hodiny byl jeho lektvar růžový jako cukrová vata, místo aby měl krvavě rudou barvu. Harry se rozhlédl okolo po třídě, aby zjistil, jak si vedou ostatní a ke své úlevě zjistil, že téměř nikdo nebyl schopen dosáhnout požadované barvy.
„Čas je u konce!" prolomil Snapeův ostrý hlas ticho, které panovalo ve třídě, a překvapil tak Harryho, takže na lavici trochu poskočil.
Profesor se zvedl zpoza svého stolu a začal pomalu přecházet po učebně, zdvořile kývaje nad lektvary Zmijozelů a se sarkastickým úsměvem a jedovatými poznámkami se dívaje na ty nebelvírské.
Když se Snape zastavil nad jeho kotlíkem a Harry uslyšel známý sarkastický hlas, ztuhl.
„No, no… Co to tu máme?" Snape se ohnul nad kotlík a Harry nevědomky zadržel dech. „Z toho, co tu vidím, se pan Potter musí o své touhy příliš bát, když udělal nejhorší lektvar ze všech. Dokázal porazit dokonce i Longbottoma, a to je obrovský úspěch." Profesor se zlomyslně usmál a od zmijozeských stolů byl slyšet smích. „Možná bychom mu měli pomoci objevit jeho tužby."
Harryho oči se zděšeně rozšířily.
Co má tohle znamenat? Snape ho chtěl…co chtěl?
Ne, to je nemožné!
„Myslím, že pan Potter by měl vyzkoušet ten elixír a prozkoumat jeho účinky." Snapeova slova potvrdila Harryho nejhorší domněnky, což se projevilo na jeho tváři. Připadalo mu, jako by hořel vztekem a současně byl ztuhlý strachem. Statečně se podíval do temných očí, které se do něj zabodávaly a zlomyslně se leskly. Zadržel dech a pokoušel se neuhnout pohledem nebo zamrkat.
To je to! Snape to plánoval celou dobu!
A Harry ho za to tolik nenáviděl!
Zmijozelští se potěšeně usmívali, zatímco Nebelvírové byli pobouření.
„Ale profesore," řekla Hermiona, „používat lektvary na studenty je zakázané!"
„Ptal jsem se na váš názor?" zavrčel Snape a pohrdavě se na ni podíval. „Odebírám Nebelvíru deset bodů za odpovídání bez povolení."
Nenechám se vyprovokovat! pomyslel si Harry, který se pokoušel dostat z této situace jakýmkoli způsobem. Pak mu myslí proběhla velmi uklidňující myšlenka. Naštěstí jsem ten lektvar podělal, takže se nemůže nic stát, když ho vypiju. Můžu jenom zplešatět nebo tak něco. Když budu mít štěstí.
Pocit vítězství se mu projevil na tváři letmým úsměvem, ale Snape si toho všimnul. Jeho oči se nebezpečně zúžily.
„Jestli slečna Grangerová připravila svůj lektvar správně, vyzkoušíme ho na panu Potterovi."
Harry ztuhnul. Cítil, jak mu na kůži vyvstal studený pot a páteří mu probíhalo mrazení.
Prosebně pohlédl na Hermionu, jako by se modlil, aby jednou, jenom jednou, svůj lektvar pokazila, ale když její kotlík vlétl do Snapeových rukou, s hrůzou si všimnul krvavého lektvaru na jeho dně. Hermiona se s omluvným pohledem vrátila na své místo.
Harry ztěžka polknul.
„Nevypiju to," řekl trochu hlasitěji, než chtěl.
„Pottere," řekl Snape tiše, pokládaje ruce na stůl a nakláněje se k němu. Jeho černé oči, jako bezedné studny, se přimhouřily a zařezávaly se do něj, naplňujíce ho strachem. „Nemůžu vás přinutit vypít ho. Ale mám návrh. Jestliže ten lektvar nevypijete, budeme tu všichni sedět, dokud to neuděláte a každých pět minut odeberu vaší koleji padesát bodů za neposlušnost a neuposlechnutí učitelova rozkazu."
Harry ucítil, jak mu ledová vlna zmrazila srdce. Vyvalil oči a nevěřícně na svého profesora zíral. Snape se pomstychtivě usmál. Na chvíli k Harrymu shlédl, jako by se pokoušel proniknout do mysli mladého muže, a pak se obrátil a vrátil se ke svému stolu, nechávaje lektvar na lavici.
„Nespěchejte, Pottere. Máme spoustu času," řekl ostře a klidně se posadil ke svému stolu a vzal si eseje, aby je překontroloval.
Všechny oči se zaměřily na Harryho. Nebelvírští se na něj dívali se zděšením. Zmijozelové se zájmem.
Když se Harry konečně dostal přes prvotní šok, zavřel oči a zhluboka se nadechl, pokoušeje se uklidnit své zběsile bijící srdce.
Otevřel oči a zadíval se na krvavě rudý lektvar. Cítil, jak jeho myšlenky propadají panice, a že je jen otázkou času, než začne pobíhat jako blázen a pokusí se utéct. Pokus se ovládnout chaos ve svých pocitech, pomyslel si. Co se stane, když ten lektvar vypiju? Všichni se dozvědí mou nejhlubší touhu. Dobře, ale co je moje nejhlubší touha? Nemám tušení. Možná je mou nejhlubší touhou stát se nejlepším chytačem na světě. To bych dokázal zvládnout. Ale co když to tohle není, co by to mohlo být? Co když chci něco jiného? A co by se stalo, kdyby mou nejhlubší touhou bylo zabít Malfoye? Hmmm… To by bylo dost zajímavý… Ale problém je, že když ho poté, co ten lektvar vypiju, zabiju, pošlou mě za mé činy do Azkabanu. Nebo možná vezmou v úvahu polehčující okolnosti, protože bych jednal pod vlivem lektvaru a ne ze své vlastní vůle…
„Odebírám Nebelvíru padesát bodů," přerušil Snapeův hlas jeho myšlenky a vrátil ho zpět do reality.
Harry zavřel oči. Cítil, jak ta slova strhávají zeď jeho odporu. Když ten lektvar nevypije, Snape se pomstí nejen na něm, ale bude trpět i celá nebelvírská kolej. A i kdyby to Harry nahlásil Brumbálovi, Snape by našel způsob, jak mít poslední slovo. Mistr lektvarů je schopný proměnit mu život v peklo.
Otevřel oči a třesoucí se rukou vzal malou lahvičku s elixírem. Probodl profesora, který seděl u svého stolu, očima plnýma nenávisti. Snape zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly. Snapeovy temné, bezedné oči se dívaly přímo do Harryho zářivě zelených. Harry cítil jak se všechen jeho odpor, všechna jeho kuráž a sebevědomí hroutí, ujišťujíce ho o tom, že tentokrát ten muž vyhrál. Harry ten pohled už nemohl vystát a podíval se pryč. Cítil, jak se třese.
Znovu pohlédl na lahvičku, kterou držel v ruce. Jeho život se může úplně změnit. Ten lektvar vypadá jako krev - jeho vlastní krev. A on pohled na krev nenávidí.
Zavřel oči. Měl pocit, že se každou chvíli pozvrací z toho, jak hrozně se mu točila hlava.
V mysli mu vytanula představa Nebelvíru na posledním místě školního poháru. Viděl výraz svých spolužáků a ten ho naplnil výčitkami svědomí. Viděl je čelit všem těm negativním následkům toho umístění a trpět kvůli sobě.
Nemá jinou možnost.
Musí to udělat.
Zavřel oči a jedním douškem vypil celý obsah lahvičky.
Hořká, ale překvapivě sladká tekutina mu vtékala do těla a jako neuvěřitelně vřelá vlna, která se pomalu rozlévala do každého jeho kousku, ho zahřívala. Pomalu otevřel oči obávaje se, co uvidí. Ale všechno bylo úplně stejné jako předtím. Třicet párů očí na něj zíralo s neskutečnou pozorností a očekáváním. Harry stál uprostřed učebny a připadal si hloupě. S úlevou zatřásl hlavou, pomyslel si, že Hermiona pravděpodobně uvařila špatný lektvar. Ale jak lektvar zabral, jeho myšlenky byly najednou přerušeny, jako by je někdo přestřihl. Dělo se mu něco divného s očima. Pak ucítil, jak mu z hrudi vyzařuje teplo, jako by někdo uvnitř něj rozdělal oheň.
Třída, na kterou se díval, se začala rozmazávat. Rychle si sundal brýle, ale nic se nezměnilo. Studenti a stoly mu zmizeli a vše se propadlo do temnoty. Měl pocit, jako by něco zasahovalo do jeho těla a mysli, oddělovalo ho od všeho, co znal. V uších mu zvonilo nepříjemné ticho, jeho dech se zrychloval a tlukot srdce nabíral na obrátkách, ale nemohl to cítit, protože to vypadalo jako by se i jeho vlastní tělo rozplynulo do temnoty.
Harry byl nechán o samotě v okolní prázdnotě a tichu. Pak v sobě ucítil něco neskutečně vřelého; naplňovalo ho to a povznášelo. Nemohl to pojmenovat nebo definovat. Ale bylo to… příjemné.
Rozhlédl se kolem sebe a v dálce uviděl postavu obklopenou světlem. Ale to světlo nebylo venkovní, vypadalo to, jako by vyzařovalo ze samotné postavy, kterou obklopovalo.
Takže tu není sám…
Světlo vyzařující z postavy mu z dálky zasvítilo do obličeje a přikázalo mu, aby šel k němu. Horkost uvnitř něj s každým krokem rostla a postupně se zmocňovala jeho těla.
Když byl jen několik metrů od svého cíle, svítící postava se otočila a magie v Harryho těle explodovala. Nebelvír věřil, že je v ohni - jako by byl uprostřed zuřícího pekla, které pohlcovalo jeho mysl a tavilo jeho tělo. Cítil, jak má najednou těsné kalhoty. Něco mokrého mu stékalo po tvářích.
Ale bylo mu to jedno.
Jeho oči byly přilepené na Severusi Snapeovi, který před ním stál s tím svým hrdým postojem a díval se na něj svýma bezednýma, ebenovýma očima, které odrážely pohrdání a posměch. Harry se díval do Snapeova obličeje s jeho neskrývanými jemnými obličejovými vráskami, díky kterým mu připadal jako nejkrásnější obličej, jaký kdy viděl… Všude kolem Snapea se vznášela zlověstná atmosféra plná strachu vyzařující z jeho hrdého postoje, která Harryho naplňovala úzkostí a strachem. Pohled, při kterém se tělo mladého muže nekontrolovatelně roztřáslo.
Všimnul si, jak černý sametový hábit obepínal vysokou, hubenou figuru. Najednou si uvědomoval, jak je černá úžasná barva. Proč si toho nevšimnul dřív? Zhluboka si povzdechl, jako by nikdy v životě neviděl něco tak krásného, a jeho pohled klouzal dolů, aby viděl všechny části. Zasténal. Pociťoval nepřekonatelnou potřebu dotknout se černého materiálu profesorových kalhot. Snape vyzařoval tajemnou, temnou a agresivní sexualitu, která ho přitahovala.
Harry měl pocit, že když se ho nedotkne, zemře.
Klopýtaje přes neviditelné předměty se k němu začal přibližovat, protože jediný, kdo mohl uhasit požár zuřící uvnitř něj, byl Snape. Snape se svými plnými posměvačnými rty a elegantními dlouhými prsty. S nadlidským úsilím se dostal přes hustou temnotu, která ho držela a nedovolovala mu dostat se ke svému cíli.
Byl jako živá pochodeň, hořící touhou, která ho postrkovala kupředu.
Nakonec toho místa dosáhl. Konečně byl tak blízko, jenom krok od svého cíle. A pak se najednou zastavil, neschopen pokračovat, jako by mu něco stálo v cestě. Zřetelně Snapea viděl. Ten obličej, orámovaný černými hebkými vlasy, ta povytažená obočí, mezi kterými se za roky hlubokého zamyšlení a neustálého mračení na ostatní vytvořila hluboká vráska. Ty černé oči, které teď vypadaly ještě temnější, hlubší a téměř Harryho připravovaly o vládu nad svými smysly. A ta ústa… ty rty stisknuté do slabé bledé linky, které chtěl otevřít svým jazykem a hřát se v teple Snapeových úst. Ochutnat, cítit. Představoval si mužovy ruce na svém těle, prsty zapletené do jeho vlasů, jeho jazyk ve svém krku, pocit žhavé, žhnoucí erekce uvnitř sebe…
Začala se mu točit hlava. Ruce a kolena se mu tak třásly, že stěží dokázal stát. Jeho tělo se třáslo vzrušením. Cítil, jak se o něj rozbíjí vlny tepla a v kalhotách ucítil něco teplého a lepkavého.
„Severusi," zasténal opíraje se o neviditelnou bariéru, aby se k muži dostal blíž.
Měl problémy s mluvením. A taky s dýcháním a stáním. Zemře, jestli se Snapea nedotkne, shoří zaživa a bude po něm. Exploduje, zmizí, změní se v prach ve vzduchu a bude odfouknut… Rozpadne se na tisíc kousků a nikdy se nebude schopen vrátit do původního stavu. Ale něco mu bránilo. Něco mu nedovolovalo dostat se ke své nejhlubší touze blíž. Zatímco bojoval a snažil se dosáhnout na černý hábit, vlasy, na cokoli by mohl, srdce mu naplnilo nekonečné zoufalství. Bez dechu, na chvíli nehybný, jeho oči se topily v černých studnicích, které ho pozorovaly. Pohlcovaly ho, táhly ho do temného tunelu, ze kterého není cesty ven, cesty zpět. Mohl se jim jenom poddat a jít hlouběji, aby našel světlo na konci tunelu.
„Máš ty nejkrásnější a nejvíc vzrušující oči na světě." Ta slova mu vytryskla z úst a on je nebyl schopen ovládnout. „Chci se v nich utopit, zatímco si mě vezmeš."
Ta představa ho zcela pohltila a způsobila, že měl pocit, jako by jeho srdce přestalo na chvíli bít. Jako by ho něco chytilo a pevně sevřelo. Velmi pevně. Cítil bolest v hrudi. Bolest touhy.
„Vezmi si mě, Severusi!" Poslední slovo se změnilo v zasténání, protože už dál nedokázal ovládat zuřící požár, který ho pohlcoval a způsoboval mu nepopsatelné utrpení.
Vynaložil poslední a největší úsilí a natáhl ruku ještě dál, pokoušeje se dotknout hebkých černých vlasů a ukončit tu neskutečnou bolest ničící jeho tělo a rvoucí jeho srdce na kousíčky.
Pak uviděl, že se Snapeovy rty pohybují, říkají nesrozumitelná slova. Pak byl oslepen zábleskem ze Snapeovy hůlky a všechno zmizelo.
Harry zavřel oči, a když je znovu otevřel, uvědomil si, že téměř leží na Snapeově katedře s rukou nataženou k profesorovi, s erekcí v kalhotách a tvářemi mokrými od slz.
Ve třídě bylo mrtvolné ticho.
Snape před ním stál s doširoka otevřenýma očima, šokovaně na něj zíral, jako by ho viděl poprvé v životě. Harry nikdy neviděl takové ohromení v jeho obličeji, který obvykle ukazoval jenom posměch a pohrdání. Vypadalo to, jako by mistr lektvarů viděl něco tak neočekávaného, že ho to překvapilo.
A pak se do Harryho mysli vrátily vzpomínky a udeřily ho silou vrby mlátičky; z obličeje mu rázem odtekla všechna krev.
Merline, ne.
Smrtelně bledý se vyškrábal na nohy. Chvíli se pokoušel popadnout dech, protože jeho plíce odmítaly pracovat.
V jeho mysli panoval absolutní chaos.
Co to sakra bylo? Co jsem udělal? Co se stalo? Co…co to bylo?!
Zavřel oči pokoušeje se zbavit ohromujících obrazů a vzpomínek. Tak nepravděpodobných, tak… hrozných…
Jak by se to mohlo stát? Já? Snape? Tohle…tohle je nemožný! Ne, to se nikdy nestalo! Nemohlo!
Vnitřnosti se mu bolestivě sevřely, jak byla jeho mysl zmítána vracející se ozvěnou jeho vlastních slov:
Vezmi si mě… Severusi!
Měl pocit, že se pozvrací.
To jsem nemohl udělat! Ne… Snape ne! To je nemožný! To… musí být nějaký zvrácený žert! Nemůžu tomu uvěřit! Kurva, nemůžu tomu uvěřit!
Zvedl hlavu a podíval se na profesora, který vypadal stejně šokovaně jako Harry. Jakmile se zelené oči setkaly s černými, Harryho obličej se rozpálil hanbou a rozpaky, jako by mu na něj někdo nalil vroucí olej, který mu okamžitě začal spalovat kůži. Pod víčky cítil bolest a pálení.
Podíval se dolů, zhroutil se na podlahu a měl pocit, že mu srdce exploduje strachy. Chtěl se dostat pryč. Schovat se někde, kde ho nikdo nenajde. Měl pocit, jako by se všechno, co o sobě věděl, najednou zhroutilo jako domeček z karet a vzalo s sebou všechnu jeho čest a pýchu. Vzalo s sebou všechnu jeho kuráž a nechalo mu jenom strach, který bodal a svíral jeho mysl, zmocnil se jeho srdce a drtil ho svou vahou, takže mohl stěží stát.
Přál si, aby se pod ním rozevřela země a pohltila ho. Tady a teď.
Byl ponížen. Až do smrti. Cítil, jako by všechno v něm bylo zlomené, spálené a rozdrcené.
Otočil se ke třídě a viděl šokované výrazy jeho spolužáků. Hermiona, s doširoka rozevřenýma očima a vrtíc hlavou, měla ruku přes pusu a Ron na něj nevěřícně koukal, jako by se Harry najednou změnil v někoho pro něj neznámého. V úplného cizince.
Věděl, že jestli se okamžitě nedostane pryč, před všemi se pozvrací.
Vrávoraje a klopýtaje se jako náměsíčný vydal ke dveřím. A kdyby se ho někdo potom zeptal, jak se odtud dokázal dostat a nezhroutit se nebo co hůř, nerozbrečet se, nemohl by mu odpovědět.
Když se za ním s tupým úderem zavřely dveře, nikdo neřekl ani slovo.